zámek Byšice

klik

Hlavní stránka


Smiřičtí ze Smiřic z Vřesovic Pětipeští z Chýš a Egerberka z Lobkovic Pachtové z Rájova Valdštejnové Černínové z Chudenic

zámek Byšice zámek Byšice - soukromý archiv

  První zmínka o zdejší vsi je z roku 1321, kdy jsou přopomínáni bratři Pavlík, Štěpán, Vladislav a Jetřich z rozvětveného rodu Byšiských z Byšic. Podle dochovaných zpráv se zdá, že do druhé poloviny 16. století zde nestála žádná tvrz. Vesnice náleží pod Liblici, kterou roku 1475 získává Jindřich Smiřický ze Smiřic. Za držení Jindřicha byla ves povýšena na městečko. Jindřich zde měl i právo vybírat clo. Toto právo pak po jeho smrti přechází na jeho ženu Kateřinu, rozenou z Kolovrat. Smiřičtí drží Byšici do roku 1562, kdy ji Jaroslav prodává Václavovi z Vřesovic. Ten zde sedí do roku 1577, kdy ves kupuje Albrecht Pětipeský z Chýš a Egerberka. V době kdy ves kupuje, je kvetoucím městečkem, které za Albrechta získává ještě právo pořádat trhy. K Byšici ještě roku 1618 dokupuje Obříství a Bosyni. Bohužel po roce 1620 je Václav Šťastný Pětipeský odsouzen za účast na stavovském povstání ke ztrátě hrdla a majetku. Rozsudek mu pak byl zmírněn na ztrátu majetku a žalář, ve kterém zůstal do roku 1623. Toho roku kupuje byšický velkostatek Polyxena Lobkovicová, rozená z Pernštejna. Z této doby pochází i první zmínka o zdejší tvrzi. Lobkovicové na zdejší tvrzi však nesídlili a velkostatek zde spravoval hejtman Smil Ostrimířský z Rokytníka. Po Polyxeně drží lobkovický majetek její syn Václav František Eusebius. Ten roku 1638 Byšice prodává Johaně Myškové, rozené ze Žlunic, manželce Václava Šťastného Pětipeského z Chýš a Egerberka. Po její smrti roku 1650 dědí panství opět Václav Pětipeský. Ten je ale ještě téhož roku převádí na Adama Šťastného Pětipeského, který byl poslední svého rodu. Po jeho smrti v roce 1662 majetek dědí jeho manželka Alžběta, rozená Godakerová s dcerou Annou Ludmilou. Když Anna roku 1672 umírá, postoupila panství své matce. Ta pak jej roku 1676 prodává Danielovi Pachtovi z Rájova, který v té době držel Liblici. Pachtové vesnici drží do roku 1713, kdy ji František Václav prodává hraběti Františkovi Josefovi z Valdštejna. V roce 1719 Byšici získávají Černínové, kteří ji připojují ke svému mělnickému panství. A právě někdy v této době je zdejší renesanční tvrz přestavěna na čtyřkřídlý patrový barokní zámek. Od druhé poloviny 19. století je zámek sále více přizpůsobován zemědělským účelům mělnického velkostatku a postupně byl těmto účelům zcela přizpůsoben. Po roce 1945 objekt zámku začíná čím dál tím více chátrat. Od roku 1972 je v majetku ČSAV, která ale zámek zcela zdevastovala a v současné době je v katastrofálním stavu.



Stručná historie majitelů panství




Smiřičtí ze Smiřic

  Dějiny tohoto vladyckého rodu jsou jako houpačka. Když se počátkem 15. století objevili na scéně, neupoutali na sebe téměř žádnou pozornost. Až v 16. století za stavovských bouří se jakoby odnikud vynořuje Albrecht Jan ze Smiřic, který byl jedním z předáku povstalců. Kdyř roku 1618 zemřel, zanechal po sobě obrovské jmění. Problém byl, že jedinými přeživšími potomky rodiny Smiřických byly sestry Markéta, Kateřina a duševně nemocný Jindřich Jiří Smiřický. Po smrti Albrechta se rozpoutal veliký boj o dědictví. Zdálo se že vše zdědí Markéta, prodaná Slavatová, zvláště když Kateřina podlehla depresi a s hořící loučí sestoupila do sklepa jičínského zámku z prachem, kde způsobila výbuch a kde také zahynula. Bohužel pro tento rod Markéta po prohrané bitvě na Bílé Hoře uprchla do zahraničí a tak jediný potomek rodu, který v Čechách zůstal, byl duševně nemocný Jindřich. Markétina odchodu do zahraničí využívá Albrecht z Valdštejna, který byl vzdáleně z touto rodinou spřízněn. Zmocnil se celého majetku a Jindřich Jiří Smiřický umírá roku 1630 jako Valdštejnův zajatec na Hrubé Skále.


z Vřesovic

  Vladykové z Vřesovic byli až do 14. století bezvýznamným moravským rodem. Do Čech se dostávají roku 1420 v osobě Jakoubka z Vřesovic. Mezi husity proslul svou udatností. Roku 1425 velel žateckým vojskům s nimiž nejprve dobil Duchcov, ale pak byl zaskočen mišeňskými vojsky a utrpěl trpkou porážku. Vše si vynahradil o rok později, když v bitvě u Ústí nad Labem porazil mnohatisícové vojsko míšeňských rytířů a dobil město Ústí. Toto město pak také dostává na deset let do zástavy. Jakoubek si vybudoval v severozápadních Čechách značný majetek, pro který byl některými jeho současníky značně kritizován. Jeho pověst hamižného a nepříliš charakterního člověka se potvrdila po bitvě u Ústí, kdy ač byl vydán rozkaz nebrat zajatce, Jakoubek se pokusil zachránit významného šlechtice z rodu Gutštejnů, aby za něj mohl později požadovat výkupné. Jakoubek z Vřesovic, nejvýznamnější člen rodu, po smrti císaře Zikmunda podporoval jako nástupce na český trůn rakouského vévodu Albrechta Habsburského. Po Albrechtově smrti sloužil jeho synovi Ladislavu Pohrobkovi a pak až do své smrti roku 1461 Jiřímu z Poděbrad. Rod pánů z Vřesovic se pak značně rozvětvuje a nashromážděný majetek se tak rychle rozmělňuje. Poslední z odnoží pánů z Vřesovic vymírá v 18. století.


Pětipeští z Chyš a Egerberka

  Předek Pětipeských z Chyš a Egerberka, kteří se Pětipeští nazývali po vsi nedaleko Kadaňe, byl hrdina tažení Vladislava II. a císaře Fridricha I. Barbarossy Milánu roku 1158, Odolen ze Střížovic. Podle pověsti, zde císařské vojsko hledalo brod přes řeku Addu a když jej nemohli najít, Odolen se vrhl s přáteli do řeky a překročili ji. Svým činem strhli ostatní, císařské vojsko řeku překročilo, překvapilo Milánské a v bitvě zvítězilo. Za tento čin si Odolen vysloužil nosit na štítě modrý pruh, značící vodu v bílém poli. Ve třináctém století zakládá hrad Chyše, na kterém nejdříve on a pak jeho potomci sedí až do roku 1354. Přes zjevnou starobylost rodu, se žádný potomek rodu v následujících stoletích nedomohl významnějšího majetku, nebo postavení. Pětipeští vlastnili například obce Obříství, Tuřany, Neprobylice, Byšice atd. Po Bílé hoře ale o vše díky své podpoře stavovského povstání přichází a roku 1652 umírá poslední mužský potomek tohoto rodu, Václav Šťastný Pětipeský.


Lobkovicové

  Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky na jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo „Popel jsem a popel budu“ , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."
  Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak stahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.
  Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628.
  Lobkovicové jsou dodnes žijící a bohatě rozvětvený rod.


Pachtové z Rájova

  Předkem Pachtů z Rájova byl Jan starší Pachta, hejtman panství tloskovského, pocházející z Horšovského Týna. Jeho vnuk Daniel Norbert Pachta, sekretář dvorské komory je roku 1654 povýšen do rytířského stavu. Získal četné statky v Čechách i na Moravě a to především výhodnými koupěmi. Roku 1689 získávají značný majetek dědictvím po nobilitované / zámožné a vlivné / jihlavské rodině Heidlerů z Bukova a získávají právo psát se i z Bukova. Roku 1701 jsou povýšeni do panského stavu a roku 1721 do stavu hraběcího. Úměrně k jejich postavení ve společnosti, rostla i touha po reprezentativních sídlech. Arnošt Josef Pachta nechává postavit barokní zámek v Liblicích, Jan Jáchym Pachta postavil zámek v Liběchově a jeho syn František Josef Pachta nechal postavit zámek v Bezně. Rod v průběhu staletí vlastnil např. Tloskov, Větrný Jeníkov, Šlapanice, Jiříkovice, Beranov, Liběchov, Liblice, Bezno atd. Rod je prokazatelně dodnes žijící.


z Valdštejna

  Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka.
  Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská.
  Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.


Černínové z Chudenic

  Černínové jsou zmiňováni již ve 12. století a svůj původ odvozují od obce Chudenice nedaleko Klatov, kterou drželi nepřetržitě od roku 1291 až do roku 1945. Do 17. století rod nijak zvlášť nevynikal a zviditelnil se až v období ostrých střetnutí mezi českými stavy a Habsburky. Do povědomí vešli především bratři Diviš a Heřman Černín z Chudenic, kteří v tomto střetnutí stáli na opačných stranách. Diviš na straně stavů a Heřman na straně Habsburků.
  Diviš Černín z Chudenic byl vychován na dvoře Rudolfa II, ve své kariéře dovedl chytře kombinovat císařskou přízeň s přízní stavovské oposice. Od roku 1614 zastává funkci hejtmana na Pražském hradě a byl to on, kdo vpustil roku 1618 ozbrojené stavovské vůdce a umožnil tak svržení místodržících Slavaty a Martinice z oken pražského hradu. Po bitvě na Bílé hoře byl roku 1621 uvězněn a 21.června 1621 na Staroměstském náměstí popraven.
  Heřman se naopak od první chvíle, kdy se vrátil ze zahraničí, kde se živil jako voják, přimkl k mocné skupince horlivých katolíků a stál neochvějně na straně císaře. V bitvě na Bílé hoře bojoval v císařském vojsku a za své služby byl roku 1623 povýšen do panského stavu a roku 1627 získává hraběcí titul. Z konfiskací získává značný majetek. Roku 1644 ještě podniká jako císařský posel diplomatickou cestu do Cařihradu. Svou obratností zde dosáhl odvrácení tureckého útoku proti císaři. Po svém návratu se stahuje na své panství a roku 1651 zde bezdětný umírá a jeho dědicem se stává prasynovec Humprecht Jan. Humprecht se stal císařským vyslancen v Benátkách, kde se nadchl pro zdejší umění, oženil se z Italkou Marií Dianou de Gazoldo a po návratu do Čech jí nechal vystavět zámek Humprecht. Za jeho života začala také stavba Černínského paláce na Hradčanech, kterou dokončil až jeho syn Heřman Jakub. Humprecht Jan umírá v ústraní roku 1682 na svém zámku v Kosmonosech.
  Rod Černínů z Chudenic vlastnil např. Jindřichův Hradec, Kozel, Kost, Krásný Dvůr, Kosmonosy atd. Potomci tohoto rodu žijí dodnes v několika větvích v cizině i u nás doma.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz