zámek Chotýšany

klik

Hlavní stránka


z Cimburka/Jemniště/ Roháč z Dubé Tluksové z Buřenic Lukavecký z Lukavce Pětipeští z Chyš a Egerberka.jpg Věžníkové z Věžník z Vrtby Vratislavové z Mitrovic Šternberkové

  Počátkem 14.století zde byli pány vladykové z Mrákotic, kteří sídlili v gotické tvrzi, v severní části obce. Ti se pak nazývali z Chotýšan. Po smrti Zdeňka Ohništka z Chotýšan majetek připadl králi Václavu IV. a ten ho roku 1394 přiděluje Janu Divokému z Jemniště / Cimburka /. Dalším majitelem zde byl zřejmě Jan Roháč z Dubé, ale již roku 1411 je majitelem chotýšanského panství Přibík Tluksa z Buřenic, který se potom psal z Chotýšan. Ten je v roce 1414 – 1417 uváděn jako mecenáš zdejšího kostela. Majitelé panství se pak rychle mění / 1475 – Štěpán z Vrchotic , 1514 – 1515 Jeroným ze Skuhrova - místokomorník království českého , 1524 – 1530 Štylfrýd z Lukavce/. Jeho syn Jetřich z Lukavce prodává panství bratrům Mikulášovi a Janovi bratřím Chobotským z Ostředka. Rytíři Chobotští z Ostředka drželi po předcích také ves Chobot, Nespery a Tehov. Při dělení dostal chotýšanské panství rytíř Mikuláš Chobotský. Po smrti bratra Jana, zdědil i jeho statky, na kterých hospodařil s manželkou Kateřinou ze Štítného. Kolem roku 1573 následuje v držení Chotýšan Mikulášův syn Vilém Chobotský z Ostředka, zvaný "starší". Na Chotýšanech panoval s chotí Dorotou z Olbramovic. Zemřel 6. ledna 1594 a je pohřben ve zdejším kostele, v němž se dochoval jeho náhrobek.

zámek Chotýšany - veranda před parkem zámek Chotýšany - vstupní dveře do zámku zámek Chotýšany - schodiště zámku zámek Chotýšany - boční schodiště na verandu kostel u zámku

Vilém měl více synů, ale čtyři z nich v mladém věku zemřeli. Jediný Jan, dědic Chotýšan, otce přečkal. Rytíř Jan Chobotský z Ostředka, řečený mladší, postupně svůj majetek rozprodával. Kolem roku 1610 zemřel bez mužského potomka, takže byly Chotýšany s ostatními statky převedeny na jeho bratrance Viléma. Vilém se uvádí jako pán tvrze r. 1615, záhy však zemřel a zanechal po sobě syna Jana Václava, který byl nezletilý. Dědictví bylo zadluženo a r. 1620 bylo prodáno jeho matce, vdově Johance Chobotské, rozené z Chýš a Egerberka. Chotýšanský statek, který nemohla Johanka dále udržet, postoupila, z nařízení zemského soudu ještě téhož roku, komornímu radovi a hejtmanu kraje čáslavského, rytířovi Václavu staršímu Věžníkovi z Věžník a pánu na Třebešicích, který byl ženat s Voršilou Chuchelskou z Mecerodu. zámek Chotýšany ze zámeckého parku zámek Chotýšany ze zámeckého parku - osobní archiv V období třicetileté války bylo dříve bohaté chotýšanské panství zpustošeno a již se z této rány nevzpamatovalo. Roku 1628 Václav Věžník z Věžník umírá a majitelem panství se stává jeho syn – rytíř Bedřich Leopold Věžník z Věžník. Bedřich byl horlivým katolíkem a své poddané nechal vyučovat katolickému náboženství. Bedřich zemřel 6. dubna 1663 a byl pochován v jezuickém kostele u sv. Ignáce na Novém Městě pražském. Jeho syn, Václav Jaroslav rytíř Věžník, se vyznamenal jako statečný obránce Prahy proti Švédům. Po jeho smrti Chotýšany dědí jeho syn Jan František Věžník z Věžník. Ten umírá ve věku 49 let, dne 20. dubna 1727 a za dva dny po něm umírá i jeho manželka Marie Benigna, rozená Dobřenská z Dobřenic. Oba jsou pohřbeni v chotýšanském kostele. Jejich syn a dědic Jan Josef Věžník se roku 1731 oženil se slečnou Annou Antonií z Kolčova. Byl posledním držitelem z rodu Věžníků. Jím také rod roku 1757 vymírá. Věžníkové zde vládli téměř pět generací, až do roku 1737, kdy byli nuceni své panství prodat. Majitelem se tak stává Arnošt František z Vrtby. zámek Chotýšany - obytné křídlo zámku bívalý zámecký pivovar, později lihovar Ten nechává na místě staré tvrze vystavět nový jednopatrový zámek a ze zbytků tvrze nechává zbudovat pivovar. Roku 1761 nechává u zámku zbudovat park z barokním pavilónem. Roku 1791 Arnošt František z Vrtby umírá a panství přebírá jeho syn Adam František z Vrtby. Ten umírá roku 1807 a celé panství odkazuje hrabatům z Mitrovic. František Josef z Mitrovic však většinu času bydlí ve Voticích a roku 1849 umírá. Majetek přechází na jeho syny Františka a Josefa z Mitrovic. Ti se o panství, ale téměř nestarali. Josef roku 1869 spáchal sebevraždu a František umírá roku 1879. Od té doby také zadlužený zámek ztratil ze svého významu a postupně chátral.Roku 1872 kupuje zadlužený statek hrabě Bedřich Belegarde, který jej ale ihned následujícího roku prodává Moritzi Sternschusovi. Nový majitel se ale o nově nabytý majetek nestaral a hleděl z něj jen co nejvíce vytěžit. Statek i zámek nadále chátrají. Roku 1883 kupuje statek Zdeněk ze Šternberka pro svého syna Filipa, pozdějšího držitele Jemniště. Filip o tento majetek ale neměl velký zájem a statek se zámkem pronajímá. Filip drží statek se zámkem až do roku 1924, kdy jej prodal dosavadnímu nájemci Seibertovi. Ten byl ale nucen zboží již roku 1930 prodat ing. Korbelovi z Prahy. Posledním majitelem byl od roku 1937 ing. Otto Langhamer z Bíliny jemuž byl statek se zámkem roku 1948 znárodněn. Po vítězství pracujícího lidu zde začalo působil místní JZD a dílo bylo dokonáno. Dnes je zámek v katastrofálním stavu a ponechán svému osudu.




Stručná historie majitelů panství




z Cimburka

  Cimburkové byli starým panským rodem, který odvozoval své jméno od rodového hradu Cimburk nad potokem Pachem u Poličan, nedaleko Kutné Hory.
Zde také seděl Ctibor, který po smrti krále Otakara statečně vzdoroval cizincům okolo Prahy. Koncem 13. století získává území kolem Trnávky v blízkosti Moravské Třebové a nechává zde postavit nový hrad Cimburk. Ten dědí jeho synové Bernard a Ctibor. Krátce nato, ale hrad přechází do majetku pánů z Lipé. Dochází zde k výměně za rozsáhlá území nad horním povodím stupavským, kde Bernard v letech 1320 – 1330 vystavěl třetí a poslední hrad Cimburk.
  Ctibor roku 1358 získává městečko a tvrz Tovačov a zakládá tak tovačovskou větev tohoto rodu. Tato větev zde sedí až do roku 1502, kdy smrtí Adama Tovačovského z Cimburka vymírá po meči.
   Moravská větev věhlasem předčila a zastínila větev českou, která pocházela od potomků Bernarda. Nazývala se Střimelicko - Cimburská, podle Hradových Střimelic, které drželi. Drželi také např. Jemniště, Pětichvosty, Dalkovice, Vojslavice atd. I tato větev ale nakonec v 17. století vymírá, tentokrát po přeslici.


Jan Roháč z Dubé

  Koncem 13. století zakládá Ondřej, jeden z potomků Benešoviců při dolním toku řeky Sázavy hrad Dubá a potomci jeho se pak podle tohoto hradu nazývali. Z jeho tří synů byl nejznámější Ondřej, jenž zastával významné zemské funkce, např. zemského sudího, mistra královské komory a v letech 1384-1394 úřad nejvyššího zemského sudího. Doprovázel Karla IV: na cestě do Itálie, byl rádcem Václava IV., proslul také jako znalec práva. Od Ondřejových bratrů, Václava a Beneše, pocházejí další dvě větve pánů z Dubé.
  Václav z Dubé držel Dubou a Humpolec a jeho vnuk Kuneš válčil se stoupenci Jiřího z Poděbrad až o všechno přišel a ještě v tomto století tato větev vymírá. Beneš z Dubé postavil v polovině 14. století hrad Leštno (Líšno) u Benešova. Měl dva syny, Beneše a Ondřeje, jež byl otcem Jana Roháče z Dubé.
  Jan Roháč se zprvu živil jako voják a na počátku husitské revoluce se přidal k Žižkovi a jeho polním vojskům. Jako protagonista husitské revoluce stál Jan Roháč vždy na jeho levém křídle. Roku 1420 se stává táborským hejtmanem na Lomnici a roku 1421 jedním ze čtyř vojenských správců města Tábor.
Od roku 1427 byl Roháč hejtmanem v Čáslavi. Tehdy si zřejmě začal stavět svůj hrad Sion (pojmenovaný podle vrchu v Jeruzalémě, na němž stál Šalamounův chrám). Zprávy o něm nadlouho umlkají. Objevuje se až v bitvě u Lipan, kde byl zajat, ale díky úmluvě projednané na svatojánském sněmu je propuštěn na svobodu. Po propuštění pokračuje v odboji proti Zikmundovi ze sváho hradu Sion. Roku 1437 byl na popud Zikmunda Sion oblehnut vojsky a po čtyřech měsících i dobit. Hrad byl vypálen a pobořen, Roháč převezen do Prahy a 9. září 1437se svými druhy oběšen.


Tluksové z Buřenic

  Tluksové z Buřenic byli stejného původu i erbu, jako Tluksové z Božejova a z Vrábí. Svůj přídomek odvozovali od Buřenic, nedaleko Čechtic, kde za vlády Karla IV. seděli čtyři bratři Albert, Oldřich, Sezema a Přibík. Z nich Sezema a Přibík brzy umírají. Oldřich měl tři syny Zdeslava, Kuneše a Oldřicha. Roku 1420 se postavili proti husitům a když se Zdeslav stal purkrabím na Karlštejně, bránili společně hrad proti kališníkům. Za tuto službu obdrželi Králův Dvůr u Berouna a Zdeslav ještě městečko Mirotice. Po těchto událostech jsou zprávy o tomto rodu dosti kusé. Víme, že Zdeslav umírá roku 1433, že vdova po něm Evka si bere roku 1437 Jindřicha Zajímače z Kunštátu a že měl syna Zdeslava, který prokazatelně ještě roku 1458 seděl na Králově Dvoře. O Oldřichovi nevíme nic a o Kunešovi jen to, že měl syna Hanuše. Dále víme, že Zdeslavův strýc Přibík po prodeji Buřetic a Obratan sedí roku 1414 na Chotýšanech. Jeho potomek Sezema držel např. Uhřice a Přestavlky, které po něm zdědila jeho dcera Kateřina. Její smrtí roku 1468 se zprávy o tomto rodu ztrácí.


Lukavečtí z Lukavce

  Lukavečtí byli starým českým vladyckým rodem, pocházejícím z jihovýchodních Čech. První zmínka o tomto rodu je z počátku 15. století, kdy jsou připomínáni jako vlastníci tvrze Lhotce na Pelhřimovsku. Roku 1495 je Jan Lukavecký uváděn jako hejtman na Lipnici a Zdeněk jako purkrabí tamtéž. Ve 14. století se rod dělí do čtyřech větví. Lukavecká – vymírá vzápětí. Hněvkovská – vymírá v první polovině 17. století. Soutická – její členové vlastní postupně Tupadly, Kluky, Vesce atd. ale roku 1623 je odsouzen ke ztrátě majetku za účast ve stavovském povstání a i tato větev v průběhu 17. století vymírá. I Kamberská větev vymírá v 17. století a to v roce 1663 Zdeňkem Šťastným Lukaveckým z Lukavce.


Pětipeští z Chyš a Egerberka

  Předek Pětipeských z Chyš a Egerberka, kteří se Pětipeští nazývali po vsi nedaleko Kadaňe, byl hrdina tažení Vladislava II. a císaře Fridricha I. Barbarossy Milánu roku 1158, Odolen ze Střížovic. Podle pověsti, zde císařské vojsko hledalo brod přes řeku Addu a když jej nemohli najít, Odolen se vrhl s přáteli do řeky a překročili ji. Svým činem strhli ostatní, císařské vojsko řeku překročilo, překvapilo Milánské a v bitvě zvítězilo. Za tento čin si Odolen vysloužil nosit na štítě modrý pruh, značící vodu v bílém poli. Ve třináctém století zakládá hrad Chyše, na kterém nejdříve on a pak jeho potomci sedí až do roku 1354. Přes zjevnou starobylost rodu, se žádný potomek rodu v následujících stoletích nedomohl významnějšího majetku, nebo postavení. Pětipeští vlastnili například obce Obříství, Tuřany, Neprobylice, Byšice atd. Po Bílé hoře ale o vše díky své podpoře stavovského povstání přichází a roku 1652 umírá poslední mužský potomek tohoto rodu, Václav Šťastný Pětipeský.


Věžníkové z Věžník

  Vladická rodina Věžníků z Věžník odvozovala své jméno od vsi Věžníky, nedaleko Vlašimi. V polovině 16. století synové Jana Věžníka z Věžník, Markvart a Václav rozdělili rod na dvě větve, moravskou a českou. Moravská větev pochází od Václava, česká od Markvarta.
  Nejvýznamnějším představitelem moravské větve byl Adam II. Věžník, který se roku 1590 stává majitelem panství Trnávka s hradem Cimburkem. Umírá za stavovského povstání roku 1619 jako věrný poddaný Habsburků. Jeho služby mu nejsou ani po smrti zapomenuty a roku 1647 je jeho syn Adam povýšen do panského stavu. Tento vzestup ovšem končí počátkem 18. století, kdy tato větev vymírá.
  Markvart, který založil českou větev, umírá roku 1564 a pohřben je v Radošovicích. I potomci této větve byli za stavovského povstání věrni Habsburkům a za své služby získali některé zboží i postavení. Vlastnili například : Radošovice, Bilkovice, Třebešice, Chotýšany, Mšeno, Všelisy atd. Bernard František Věžník se jako hejtman čáslavského kraje roku 1680 zasloužil o potlačení povstání poddaného lidu a roku 1694 byl povýšen do hraběcího stavu. I tato česká větev ale nakonec vymírá, když poslední členkou tohoto rodu byla Valburga, vdaná od roku 1827 za Josefa hraběte Sporcka. Valburga umírá roku 1877.



Vrtbové z Vrtby

  Prvním známým předkem pánů z Vrtby byl Sezima z Krašova, který žil v druhé polovině 13. století. Měl čtyři syny, z nichž jeden, Sezima, roku 1313 – 1316 zakládá hrad Vrtbu. Všichni jeho potomci pak užívají přídomek z Vrtby. Tento rod byl však až do třicetileté války tak bezvýznamný, že se o něm z té doby nezachovaly téměř žádné zprávy. Roku 1618, při stavovském povstání zůstávají věrní Habsburkům a císaři Ferdinandu II. , dostávají se tak k levné koupi konfiskátů a značně navyšují svůj majetek. Sezima z Vrtby také konvertoval ke katolické víře a tím se mu otevřela cesta k hraběcímu titulu, který dostává roku 1624 a k některým významnějším úřadům. Stává se nejvyšším soudcem a královským hofmistrem Tento rod vlastnil např.Švamberk, Konopiště, Gutštejn, Kosovu Horu aj. Poslední potomek tohoto rodu, František Josef z Vrtby, umírá roku 1830 v Křimicích a veškerý svůj majetek odkázal Janovi Karlovi knížeti
z Lobkovic.


Vratislavové z Mitrovic

  Prvním známým předkem byl Vratislav, přívrženec Jiřího z Poděbrad, který roku 1448 kupuje Mitrovice u Sedlčan a od roku 1462 byl purkrabím Pražského hradu. Vratislavové se však dlouho nemohli domoci významnějšího postavení a majetku, proto museli sloužit u bohatého panstva. Zlom nastal na přelomu 16.
a 17. století, kdy se roku 1591 Václav Vratislav z Mitrovic účastní jako panoš císařské delegace do Turecka. Během jednání v Cařihradě vypukla mezi sultánem a císařem válka a Václav Vratislav je Turky uvězněn. Podařilo se mu však uprchnout a roku 1595 se vrací do vlasti. Za stavovského povstání podporuje císaře a za své služby je povýšení do panského stavu. Obdržel také některé úřední hodnosti díky nimž se dostává po porážce stavovského povstání k výhodným konfiskacím. Zemřel roku 1635 a svým potomkům zanechal značné jmění. Vratislavové z Mitrovic vlastnili např. Kost, Kamenici nad Lipou, Radkov, Mníšek, Skřípel, Dírnou, Chlumčany, Krnsko, Zálší, Řehnice aj. Vratislavové z Mitrovic jsou dodnes prokazatelně žíjícím rodem.


Šternberkové

  Rod Šternberků založil Diviš z Divišova a proto se také z počátku nazývali Divišovci. Ze Šternberka se začínají psát až po zbudování rodového sídla Českého Šternberka nad řekou Sázavou v letech 1235 – 1240. Tento raně gotický hrad založil Zdeslav z Divišova a je v držení tohoto rodu dodnes. Šternberkové výrazně ovlivňovali události své doby a zastávali nejvyšší zemské a církevní úřady. Zdeněk ze Šternberka byl vůdcem a zakladatelem zelenohorské jednoty, bojující proti Jiřímu z Poděbrad. Ten Šternberk oblehl a dobyl. Šternberkové dostávají hrad zpět až o dvanáct let později, jmenovitě Petr ze Šternberka. Tím začíná vláda holické větve Šternberků. Ti zde vládnou až do roku 1712, kdy tato větev vymírá. Zámek tím přechází do cizích rukou a až roku 1841 jej zpět kupuje Zdeněk ze Šternberka. V roce 1948 je zámek Šternberkům vyvlastněn, ale po roce 1990 je tomuto rodu opět navrácen. Dnes Šternberkové mimo Českého Šternberka drží ještě Jemniště,Březinu,Častalovice a Zásmuky.




veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz