zámek Dobřichovice

klik

Hlavní stránka


Křížovníci s červenou hvězdou Thurnové

zámek Dobřichovice zámek Dobřichovice
  Dobřichovice jsou prvně zmíněny roku 1253, kdy je král Václav I. daroval rytířskému řádu křížovníků s červenou hvězdou. Ti je drželi s menšími přestávkami, v období husitských válek a stavovského povstání až do roku 1948. Z počátku stál na místě dnešního zámku pouze hospodářský dvůr. První zmínka o zdejší tvrzi pochází z roku 1420, kdy král Zikmund Lucemburský zapsal Dobřichovice Zikmundovi Bolechovci z Pušperka. Ten byl jedním z obránců královského hradu Karlštejna proti husitům a katolické Dobřichovice spadaly pod jeho ochranu. Po ukončení husitských válek vykupuje Dobřichovice velmistr křížovníku Matěj z Třebska. V držení křížovníku jsou Dobřichovice až do roku 1618, kdy je zde stavovským direktoriem dosazen Jindřich Matyáš z Thurnu. Ten zde však sedí jen do roku 1620, kdy byla stavovská vojska poražena na Bílé hoře. Za třicetileté války roku 1639 Dobřichovicemi prochází švédské vojsko generála Jana Gustafssona Bannery, který zde pobořil zdejší tvrz. Roku 1676 patří Dobřichovice opět řádu křížovníků a jejich velmistr Jiří Ignác Pospíchal nechává na místě pobořené tvrze vystavět čtyři jednoduché stavby s kaplí, které byly po požáru roku 1779 přestavěny na barokní zámek. V majetku křížovníků Dobřichovice zůstaly až do roku 1948, kdy zámek přechází na místní JZD.



Stručná historie majitelů panství




Křížovníci s červenou hvězdou

  Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou se vyvinul ze špitálního bratrstva, založeného sv. Anežkou Českou roku 1233 při kostele sv. Haštala v Praze. Na rytířský řád byl povýšen roku 1237 papežem Řehořem IX. Byl to jediný rytířský řád založený v českých zemích. Po svém založení se rozšířil zejména do Polska a Rakouska. Křížovníci sídlili v komendách a v jejich čele stál komtur / komenda je kombinací mnišství a rytířství, obsahuje prvky příznačné pro klášter, ale je opevněná jako hrad /. Hlavní náplní řádu je zakládání a provozování špitálů.



Thurnové

  První zmínka o hraběcím rodu pánů z Thurnu pochází již z 12. století. Jejich předkové pocházeli z Itálie a původně se nazývali Torriani. Prosluli zejména jako udatní válečníci. Jejich rodové jméno se postupně vyvíjelo, kdy ve 14. století si říkají della Torre a teprve ve století 15. se jedna větev v Gorici začala nazývat z Thurnu. Do Čech se první dostává František z Thurnu, který se domohl zámožnosti ve službách Ferdinanda Tyrolského. Zemřel roku 1585. František měl s Barborou Šlikovou čtyři syny, z nichž pro nás asi nejpozoruhodnějším byl ten čtvrtý Jindřich Matyáš. Jindřich se roku 1591 oženil s Magdalénou z Rudolfsecku, prodal své zděděné majetky na Moravě a stal se rakouským šlechticem. Jeho manželka předčasně roku 1592 umírá a Jindřich vstupuje do císařské armády. V císařské armádě si vysloužil četná uznání za statečnost a roku 1604 se stal plukovníkem. O tři roky později armádu opouští. Roku 1597 dědí po příbuzných Thurnech v Gorici a Krajině. Roku 1605 všechen tento majetek prodává a veškeré jmění vkládá do statku Velíše v severních Čechách. Díky výhodnému sňatku se Zuzanou Alžbětou z Tiefenbachu a dědictví po Šlicích, příbuzných své matky se stává roku 1612 jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách. V období stavovských bouří se přidává na stranu stavů a díky své vojenské kariéře se stává jedním z velitelů stavovského vojska. Když Rudolf II. povolal pasovské vojsko, aby dobilo Prahu, Jindřich se postavil do čela obránců. Při obraně Malé Strany bal raněn a zajat. Podařilo se mu však utéci a na Starém Městě se postavit do čela nově zformovaného vojska. Tentokráte pasovské vojsko donutil ustoupit a Prahu vydává uherskému králi Matyášovi, který se pak roku 1611 stává českým králem. Poté co Matyáš začal prosazovat za svého nástupce na český trůn Ferdinanda Štýrského, Jindřich, který naopak podporoval volbu Fridricha Falckého, odchází do opozice a v čele českých stavů podněcuje k nepokojům. Tento odpor vrcholí 23. května 1618, kdy rozbouřený dav vyhazuje místodržící Slavatu z Chlumu a Košumberka a Bořitu z Martinic z oken Pražského hradu. V čele těchto vzbouřenců stojí Oldřich Vchynský, Jan Albert Smiřický, Jan Litvín z Říčan, Pavel Kaplíř ze Sulevic a právě Jindřich Matyáš z Thurnu. Na podzim roku 1618 vpadlo do Čech císařské vojsko Ferdinanda II. Habsburského, Jindřich mu vyjíždí vstříc a v bitvě u Lomnice nad Lužnicí jej poráží. Následujícího roku Thurn včele stavovského vojska oblehl Vídeň. Byl ale zaskočen, protože zatímco on stál před Vídní, císařská vojska, vedená Karlem Bonaventurou Buquoyem, poráží v Čechách oslabená stavovská vojska v bitvě u Záblatí na hlavu. Ještě následujícího roku se Thurn v čele nové armády vrací před Vídeň, ale po zradě sedmihradských byl nucen bez boje ustoupit. Od té doby se začala projevovat převaha císařských vojsk, která vyvrcholila 8.listopadu v krátké, ale o to krvavější bitvě na Bílé hoře. Jindřich Matyáš z Thurnu odchází nejprve na Moravu a pak do Konstantinopole, kde se snaží proti Habsburkům získat Turky. V Čechách byl Jindřich v nepřítomnosti odsouzen pobělohorským soudem ke ztrátě hrdla i majetku. Roku 1623 se Jindřich vrací přes Berlín do Holandska ke králi Fridrichovi Falckému, kde chtěli vytvořit protihabsburskou koalici a postavit velké vojsko. Když se zde Thurn vytouženého boje proti Habsburkům nedočkal, odchází nejprve roku 1627 do dánského vojska a o rok později do švédského. Ve švédských službách se účastní několika bitev, ale neustále nezapomíná naléhat na švédského krále, aby jeho vojska vtrhla do Čech. Místo Švédů ale do Čech roku 1631 vtrhli Sasové, čehož Thurh využívá a v čele několika set emigrantů se vrací. V bitvě u Slezského města Stínava byl zajat Albrechtem z Valdštejna a pod výměnou za svůj život podepsal kapitulaci. Roku 1635 odešel do ústraní švédského města Elbingu. Jindřich Matyáš Thurn zemřel roku 1640 v estonské Pernavě, kam se vypravil za svou snachou, vdovou po Františkovi Bernardovi Thurnovi.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz