zámek Hořovice

klik

Adresa objektu : Národní památkový ústav, správa státního zámku v Hořovicích, Vrbnovská 22, 268 01 Hořovice
Tel./Fax: +420 311 512 479, GSM: +420 724 331 568, e-mail: horovice@stc.npu.cz

Hlavní stránka


Žirotínové Zmrzlíkové ze Svojšína Zvířetičtí z Vartemberka z Rožmitálu z Vrtby z Klinštejna z Říčan Bořitové z Martinic Bruntálští z Vrbna

Historie hořovického panství sahá do 13. století, kdy bylo spojováno z Žirotíny z Hořovic, kteří zastávali významné úřady na dvoře krále Václava I.. Žirotínové jsou také připomínáni jako zakladatelé města Hořovice v první polovině 14. století. Město však bylo brzy po svém založení rozděleno a zde začínají některé nejasnosti ve vlastnictví panství. Roku 1370 je jako pán na hořovickém panství připomínán Smil z Libomyšle, Vilém z Hořovic a Kuncenburka , ale také Léva z Hořovic. Koncem 14. století to byli bratři Drslav a Zdislav z Hořovic. S určitostí ale již víme, že v období husitských válek zde stával hrad a jeho majitelé byli Hullerové z Hořovic. Hořovický hrad byl společně s hrady Valdekem, Žebrákem, Točníkem a Karlštejnem hlavní obranou baštou katolických pánů a proto byl roku 1430 oblehnut husitským vojskem. Obránce hradu Zikmund Huller se po devítidenním obléhání kališníkům vzdal a panství vydal Janu Zmrzlíkovi ze Svojšína. Následující rok se katolická posádka z Karlštejan pokusila náhlým přepadem hořovický hrad znovu dobít. To se jim ovšem nepodařilo. Roku 1437 se majitelem hradu stává Petr ze Zvířetic / nejdřive se rod nazýval z Lamberka, pak po získání hradu Zvířetice, Zvířetičtí z Lamberka, dále Zvířetičtí z Vartemberka a nakonec jen Vartemberkové /. Dalšími majiteli panství se pak stávají Zdeněk z Rožmitálu, Jan Calta z Hořovic a roku 1458 je zde připomínán Sezema Štěpánovec z Vrtby.


starý zámek

starý zámek Hořovice starý zámek Hořovice starý zámek Hořovice

Jeho dcera se vdala za Litvína z Klinštejna z rodu Hronovců/Ronovců, někdy i Ronoviců/, který vlastnil nedaleký hrad Týřov. Litvínovi se narodily pouze dvě dcery Vracka a Dorota. Ty se provdaly za pány z Říčan, Mikuláše a Jana, kteří po smrti Litvína roku 1520 zdědili hořovické panství rovným dílem. Roku 1525 Dorota prodává svůj podíl Mikuláši z Říčan a tak je panství sceleno a začíná tak éra pánů z Říčan. Mikuláš nechává hořovický hrad přebudovat na renesanční zámek. Nejvýznamnější z pánů z Říčan zde byl Václav Litvín, který na zámku zřídil velkou sbírku humanistických knih, byl císařským radou, hejtmanem podbrdským a ke konci života dvorským sudím a nejvyšším hofmistrem. Jeho syn Václav Jan však hořovické panství pro svou účast roku 1618 na pražské defenestraci, po porážce stavovského povstání na Bílé hoře, ztrácí.

nový zámek

zámek Hořovice

zámek Hořovice

Hořovické panství roku 1622 velmi levně získala jako konfiskát Marie Eusebie ze Šternberka, manželka Jaroslava Bořity z Martinic, která Hořovice prodala svému manželovi a ten je podstoupil svému synovi Jiřímu Adamovi z Martinic. V období třicetileté války bylo panství několikrát vypálené švédským vojskem.
Po smrti Jiřího Adama dědí Hořovice jeho bratr Bernard Ignác, poslední vlastník z rodu Martiniců. Po jeho smrti roku 1685 zámek přechází na jeho dceru Terezii Františku vdanou za Jana Františka z Vrbna a Bruntálu. Ten po smrti své ženy roku 1690 nechává zanedbaný zámek nejdříve opravit, ale nakonec jej opouští a nedaleko nechává postavit nový zámek, který lépe vyhovoval tehdejším nárokům šlechty. Starý zámek nadále sloužil jako obytný dům panských úředníků. První zmínka o novém zámku pochází z roku 1709 z výpisu majetku hořovického panství. Další generace Vrbnů zámek neustále přestavují a rozšiřují. Původně jednopatrová budova byla zvýšena o další patro, přistavěny byly dvě boční křídla zakončená dvěmi válcovitými věžemi. Roku 1806, kdy panstí vlastní Rudolf z Vrbna, k němu patřilo 29 vsí, město Hořovice a sousední jinecké panství. Zámek je opět upravován, tentokráte v empírovém stylu. Vrbnové zůstali na Hořovicích do poloviny 19. století, kdy Dominik z Vrbna, prodává roku 1852 hořovické panství hessenskému kurfiřtovi Friedrichu Wilhelmovi I., knížeti z Hanau / kníže Hánavský /. Nový majitel nechává zámek roku 1856 velkolepě přestavět. Přestavba trvala, především díky finančním problémům, téměř dvanáct let. V polovině 19. století byl upraven původní barokní park v anglickém stylu a hlavní vstupní brána bya uzavřena sluneční branou, jejíž pilíře jsou ozdobeny barokními sochami. Posledním majitelem z tohoto rodu byl Jindřich z Hanau-Schaumburgu, jemuž byl roku 1945 zámek zestátněn na základě dekretu číslo 7 vydaného prezidentem ČSR Edvardem Benešem 19. května 1945. Od roku 2002 je prohlášen za národní kulturní památku a nadále zůstává v rukou státu.

zámek Hořovice zámek Hořovice zámek Hořovice



Stručná historie majitelů panství


Žirotínové

  Rod Žirotínů je poprvé zmiňován ve 13. století, kdy byl Jan Plichta správcem na vsi Louny. Když byly Louny ustanoveny královským městem, staví Jan Plichta někdy v letech 1230 – 1253 hrad Žiritín ve stejnojmenné vsi a podle něj se pak rod nazývá. Jan Plichta ze Žirotína padl roku 1278 s králem Přemyslem Otakarem II. na Moravském Poli. Jeho syn Habart byl ženatý se Scholastikou ze Šternberka. Habart se podílel na návratu Václava II. zpět do země a v letech 1287 – 1297 zasedal na Zemském soudu. Jeho vnuk Plichta Starší ze Žirotína / 1291 - 1322 / byl již od roku 1310 členem vojska Jana Lucemburského, byl účasten dobití města pražského a roku 1311 korunovaci Jana Lucemburského v svatovítské basilice v Praze za českého krále. Roku 1318 byl pasován Janem Lucemburským na rytíře. Po tomto pasování se účastnil různých rytířských klání v nichž vynikal. Až roku 1322, když táhl z Janem Lucemburským od Rakous, strhla se tu velká bitka v které byl rytíř Plichta zabit. Pochován byl téhož roku v kostele Nejsvětější Trojice v Praze. Posledním mužským potomkem rodu byl Jaroslav Plichta z Žirotína. Ten měl sice syna Jana, ale ten padl roku 1456 v řadách poděbradských bojovníků, kteří se snažili obhájit práva mladého Ladislava Pohrobka. Jaroslav pevně stál po boku Jiřího z Poděbrad a od roku 1452 byl zemským správcem. Zemřel roku 1467 s ním i celý slavný rod Žirotínů.

Zmrzlíkové ze Svojšína

  Zmrzlíkové ze Svojšína byli jednou odnoží vladyků ze Svojšína, kteří se připomínají již ve 12. století. Zakladatelem táto linie byl Petr Zmrzlík za Svojšína, který byl zároveň i nejvýraznějším představitelem rodu. Patřil mezi oblíbence Václava IV., v letech 1406 – 1419 zastával úřad nejvyššího mincmistra, získal např. Žleby, Orlík, Březnici atd. Otevřeně podporoval Husovo učení. Umírá roku 1421 na mor. V jeho stopách pak pokračovali jeho synové Petr a Jan. Sídlili na Orlíku a aktivně se účastnili husitských akcí po boku Jana Žižky. Ten jim svěřil ochranu města Příbrami, kterou ale po útocích Hanuše z Kolovrat ztrácí. Na sklonku husitských válek se oba bratři přiklonili na stranu krále Zikmunda, což jim zachránilo rodinné jmění. Zmrzlíkové byli ještě povýšeni do panského stavu, ale to už sláva rodu upadala a před koncem 16. století rod vymírá.


Zvířetičtí z Vartemberka

  Vartemberkové byli jednou z odnoží prastarého rodu Markvarticů. Za jejich předchůdce je považován Markvart z Března, který kolem roku 1255 založil nedaleko Mimoně hrad Vartemberk. Benešovi synové rod rozdělili na čtyři větve – veselskou, kosteckou, kumburskou a děčínskou. Z těchto větví rodu byla ve 14. a na počátku 15. století nejvýznamnější ta poslední, děčínská. V období husitských bouří se Čeněk z Vartemberka staví nejprve na stranu husitů, kdy i roku 1413 zprostředkoval možnost pobytu Jana Husa na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí a byl i iniciátorem protestního listu zaslaného do Kostnice roku 1415 proti jeho upálení. Ale již roku 1420, když Zikmund přitáhl se svým vojskem ku Praze Čeněk otáčí a vydává Zikmundovi Pražský hrad. Jako by to nebylo málo Čeněk ještě dvakráte mění stranu, až roku 1423 byl poražen Žižkou v bitvě u Hořic. Čeněk byl členem Dračího řádu císaře Zikmunda, odkud pochází zelený drak v jejich erbu a umírá roku 1425 na mor. V období stavovského povstání se staví na stranu stavů a po porážce na Bílé hoře přichází o většinu majetku. Nebyla to však pro tento rod ta nejhorší správa, protože již roku 1630 umírá poslední mužský potomek rodu Jan Jiří z Vartemberka.


z Rožmitálu

  Páni z Rožmitálu pocházeli stejně jako páni ze Šelmberka, Březnice a Zajícové z Hazmburka z velkého rozrodu Buziců. První z rodu Lvů z Rožmitálu, který se vepsal do historie, byl Jaroslav Lev z Rožmitálu, který vedl roku 1465 mírové poselství do katolických evropských zemí. Cílem této cesty bylo vytvoření jakési unie evropských katolických států proti turecké hrozbě. Tento cíl mise ovšem zůstal nenaplněn. Jaroslav se však na evropských dvorech proslavil svou účastí na rytířských hrách. Za svou statečnost si dokonce přivezl z Burgundska řád Zlatého rouna. Jaroslavova sestra Johana z Rožmitálu si roku 1450 bere Jiřího z Poděbrad. Tento svazek byl symbolem náboženské snášenlivosti Jiřího, protože Johana byla katolička. Po smrti Ladislava Pohrobka roku 1457 se o rok později Jiří z Poděbrad stává českým králem a Johana z Rožmitálu královnou. Johana byla velkou oporou svého muže i ve věcech politických. Po Jiřího smrti /1471/ prosadila za českého krále Vladislava Jagellonského a až do své smrti roku 1475 prosazovala odkaz svého muže o náboženské snášenlivosti. Po smrti Lva z Rožmitálu věhlas rodu upadá a koncem 18. století jako méně významný v osobě Bernarda Antonína rod vymírá.




z Vrtby

  Prvním známým předkem pánů z Vrtby byl Sezima z Krašova, který žil v druhé polovině 13. století. Měl čtyři syny, z nichž jeden, Sezima, roku 1313 – 1316 zakládá hrad Vrtbu. Všichni jeho potomci pak užívají přídomek z Vrtby. Tento rod byl však až do třicetileté války tak bezvýznamný, že se o něm z té doby nezachovaly téměř žádné zprávy. Roku 1618, při stavovském povstání zůstávají věrní Habsburkům a císaři Ferdinandu II, dostávají se tak k levné koupi konfiskátů a značně navyšují svůj majetek. Sezima z Vrtby také konvertoval ke katolické víře a tím se mu otevřela cesta k hraběcímu titulu, který dostává roku 1624 a k některým významnějším úřadům. Stává se nejvyšším soudcem a královským hofmistrem Tento rod vlastnil např.Švamberk, Konopiště, Gutštejn, Kosovu Horu aj. Poslední potomek tohoto rodu, František Josef z Vrtby, umírá roku 1830 v Křimicích a veškerý svůj majetek odkázal Janovi Karlovi knížeti z Lobkovic.


z Klinštejna

  Páni z Klinštejna, později Míčanové z Klinštejna, pocházeli z rozrodu Hronoviců / Ronoviců / a jejich předkem byl Častalov na Frýdlantě. Predikát z Klinštejna pochází od stejnojmenného hradu. Ze severních Čech se tento rod postupně rozšířil na Českobrodsku, Benešovsku, Táborsku atd. Ve 14. století se rod dělí na několik větví – Kokořínskou, Škvoreckou a Roztockou. Kokořínská větev drží postupně Kokořín, Šemanovice, Truksavu a Pesany, Vinařice atd. Ze Škvorecké větve Čeněk drží Polánky, Vožici, Chýnov, Svéráz a Zátoň. Měl dva syny Čeňka a Litvína. Čeněk se oženil s Kateřinou z Dubečka a Okoře, stal se purkrabím Pražského hradu, královským prokurátorem a od roku 1462 vlastnil Škvorec z částí Úval. Jeho bratr Litvín držel Drozany a Týřov a od roku 1477 byl královským komorníkem. Tato větev zašla po přeslici, pěti dcerami mladšího z bratrů, Litvína. Poslední třetí větev rodu – Roztocká drží např. Toužetín, Vinařice, Žirotín. Čeněk drží část Smiřic, Řetovice a Batřkovice. Jeho syn Jaroslav se stal hejtmanem Slánského kraje. V dalších letech se tato větev Míčanů z Klinštejna usazuje na Odlochovicích, Žehrovicích, Mšeci, Loděnicích, Kamenici atd. Po bitvě na Bílé hoře odchází pro víru ze země roku 1628 Jan Vilém na Čížkajicích. Posledními členy této větve byli bratři Ignác Vojtěch a Václav Míčanové z Klinštejna z nichž Václav prodává roku 1663 Keblov, Vestec a dvůr v Sedlci. Po tomto datu se sice ještě objevuje jméno Míčan, ale není prokázáno zda šlo o pokračovatele tohoto rodu.


z Říčan

  Předkem pánů z Říčan byl Petr ze Všechrom, který mezi lety 1260 – 1270 nechal vystavět Říčanský hrad. O hrad přichází během husitských válek. Hrad zůstává neobydlen a v 16. století zcela zpustl. V polovině 14. století se rod dělí na několik větví a již koncem tohoto století vlastní např. Průhonice, Hořovice, Švihov, Humpolec atd. Pánové z Říčan byli typickými představiteli renesanční šlechty. Studovali na vysokých školách doma i v cizině a své vzdělání využívali k uplatnění svých politických ambicí. Zastávali úřady krajských a zemských soudců a hejtmanů. Za stavovského povstání se ovšem někteří členové rodu, jako například Jan Litvín z Říčan, postavil na stranu stavů a dokonce se osobně účastnil defenestrace roku 1618, kdy pomáhal vyhazovat z oken Pražského hradu císařské místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Za tato svá jednání příchází o své majetky a v některých případech jsou i uvězněni. Jako třeba Pavel z Říčan, kterému hrozil dokonce trest k smrti, ale byl změněn na šest let žaláře na Zbirohu. Potomci pánů z Říčan si pak postupně získávají důvěru Habsburků, ale počátkem 19. století tento rod vymírá.


Bořitové z Martinic

  První zmínka o tomto rodu pochází ze 14. století, kdy se na tvrzi v Martinicích připomíná Beneš z Martinic. Později se rod začal nazývat Bořitové z Martinic, podle asi nejvýraznějšího člena rodu, Bořity z Martinic / 1582 – 1649 /. Přesvědčený odpůrce reformace, odchovanec jezuitů, který na svých panstvích nutil své poddané ke katolické víře. Stal se jedním z místodržících v Českém království a protože i zde postupoval tvrdě proti reformaci, neunikl roku 1618 pražské defenestraci. Vyvázl však bez úhony a utekl do Pasova. Po porážce stavů roku 1620 se vrací do Čech, je císařem povýšen do hraběcího stavu a výhodnými nákupy konfiskátů se dostává k značnému majetku. Martinicové vlastnili v průběhu století např. Smečno /1416–1918/, Okoř, Kladno , Hořovice, Slaný, Lány atd.
  Vymřeli po meči roku 1788 Františkem Karlem z Martinic. Jeho dcera Marie Anna se roku 1791 vdává za hraběte Karla Josefa z Clamu a tak vzniká rod Clam - Martiniců. Clam – Martinicové jsou dodnes prokazatelně žijícím rodem.


Bruntálští z Vrbna

  Tento slezský rod odvozoval svůj původ od vsi Vrbna u Svídnice / dnešní Polsko /. Podle pověsti, člen tohoto rodu, Vrboslav, ve službách francouzského krále zastřelil dobře mířeným šípem římského hejtmana Colonu / italsky sloup / a na památku tohoto činu dostal do znaku od francouzského krále lilie a jako klenot právě prostřelený sloup. V 15. století získal rod nějaké statky na Opavsku a na Moravě. Roku 1506 se stávají dědičnými vlastníky Bruntálu, podle něhož si upravují jméno. V 16. století se Bruntálští prosadili mezi významné panské rodiny na Moravě mnozí členové rodu získali významné posty ve veřejném životě. V době stavovského povstání se osudy jednotlivých odnoží rodu výrazně rozchází. Zatímco jedni jsou po porážce stavů roku 1620 Habsburky tvrdě potrestáni / Jiří Bruntálský umírá roku 1622 v císařském vězení, Hynek Bruntálský je poté co uprchl do Nizozemí v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě Bruntálu/, druzí ze slezské větve, která sídlila na Hlučíně, se dočkali roku 1642 povýšení do hraběcího stavu v osobě Václava Bruntálského. Dostali také možnost nákupu konfiskovaných panství. Bruntálští v průběhu staletí vlastní např. Hlučín, Bohumín, Letovice, hrad Helfštejn, Dačice, Hořovice, Holešov atd. Bruntálští z Vrbna jsou doposud prokazatelně žijícím rodem.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz