zámek Jindice

klik

Hlavní stránka


Čabeličtí ze Soutic Hostačovští z Petrovic Čejkové z Olbramovic Trčkové z Lípy z Říčan Trautmanndorffové

zámek Jindice
  První zmínka o zdejší vsi je z roku 1352, kdy náležela do majetku kartouzského kláštera v Praze. Další zmínka pochází z roku 1418, kdy dal klášter ves do zástavy Janovi ze Zásmuk. V období husitských bouří byl klášter zrušen a ves Kondice se tak dostává do majetku koruny. V roce 1461 ji pak král Jiří z Poděbrad zastavil Janovi Čabelickému ze Soutic. Jan Čabelický získává od krále také několik dalších okolních vesnic, která byly před husitskými bouřemi církevním majetkem. Středem takto vzniklého panství se stává ves Komořice u Kostelce nad Černými lesy. bývalý pivovar V roce 1543 získávají Čabeličtí Jindice do dědičného vlastnictví. Ani potom zde ale neseděli a svůj majetek spravují z Týna nad Vltavou. V roce 1589 Jindice mění majitele. Ves kupuje od Prokopa Čabelického Diviš Hostačovský z Petrovic. Diviš Hostačovský ves vlastní do své smrti v roce 1596. Tehdy jeho dědicové Jindice prodávají Jindřichu Mírkovi ze Solopisk. První zmínka o zdejší tvrzi je až z roku 1601, kdy ves získává měšťan Nového Města pražského Daniel Pražák. bývalý pivovar Ten si Kondice zvolil za centrum samostatného statku a nechává zde vystavět tvrz. Daniel Pražák získal právo užívat predikát z Jindic. Ani on zde ale nesedí dlouho a již roku 1615 se novým majitelem stává Filip Čejka z Olbramovic. Z tehdejších záznamů víme, že součástí tvrze byl pivovar, vinopalna, dvůr a velká zahrada s domem pro zahradníka. Majitelé se zde pak v rychlé sledu střídali / Máří Magdalena Trčková z Lípy, Kryštof Kordula ze Sloupna, Grefové, páni z Říčan /. V roce 1670 kupuje ves majitel panství Červené Pečky, Jan Fridrich z Trautmannsdorf od Volfa Kryštofa z Hopfengartenu. Jan Fridrich Jindice připojuje ke svému panství a zdejší tvrz se tak mění na sídlo správce jindiského statku. Na lepší časy se začalo blýskat až v roce 1765, kdy ves společně s dalšími šesti vesnicemi kupuje říšský hrabě Jan Kavanagh. Vzniká tak opět samostatný statek s centrem právě v Jindicích. Proto Jan Kavanagh přistoupil k přestavbě zdejší tvrze na prostý barokní zámek. Po něm zde až do roku 1801 sedí jeho syn Mořic Ignác. Po tomto datu se zde opět začínají v rychlém sledu měnit majitelé. Poslední úpravy se zámek dočkal v letech 1919 – 1920, kdy jej vlastnili Josef a Milada Blechovi. Po roce 1948 byl zámek zkonfiskován a dostal se do majetku místního MNV.


Stručná historie majitelů panství





Čabeličtí ze Soutic

  První zmínka o tomto rodu pochází již ze 14. století, kdy ve vsi Soutice, nedaleko Zruče nad Sázavou seděl Mojk ze Soutic. První kdo se nazýval přídomkem Čabelický byl ale až kolem roku 1390 Hroch ze Soutic. Do popředí se tento rod dostává díky Janu Čabelickému ze Soutic, který se na sklonku husitských válek připojil k Hynkovi Ptáčkovi z Pirkštejna a pak i k Jiřímu z Poděbrad. Než roku 1458 zemřel, zastával úřad nejvyššího mincmistra království českého. Jiřímu z Poděbrad zůstává věren i jeho syn Jan mladší Čabelický ze Soutic a za své služby dostává jako zástavu Týn nad Vltavou. Zde však vzestup tohoto rodu končí. V řadách rodu byli jak stoupenci reformace, tak i katolíci. Roku 1626 Čabeličtí ještě povýšili do panského stavu a roku 1682 do stavu hraběcího, ale postupem času tento rod chudl až se v 18. století vytratil z povědomí české šlechty.



Čejkové z Olbramovic

  První zmínka o tomto rodu pochází z 15. století, kdyse Čejkové oddělili od ostatních vladyckých rodin s přídomkem z Olbramovic. V poměrně krátkém čase se rozrostli do celé řady odnoží, které sídlily v Čechách i na Moravě, na řadě drobných statcích. Jen v Čechéch žilo počátkem 17. století devět rodin Čejků z Olbramovic.Nejzámožnější z nich byla kácovská linie, z které pocházeli bratři, Václav Čejka sedící na Kácově a Jan Čejka na Ratajích. Jan Čejka se po sňatku s uherskou šlechtičnou Voršilou Lorantovou z Inky přestěhoval na Moravu a nastoupil zde politickou kariéru. Za stavovského povstání stál na straně rebelů a po prohře na Bílé hoře byl uvězněn na Špilberku. Zde byl odsouzen k smrti, ale na přímluvu přátel mu byl rozsudek změněn na doživotí a později zcela zrušen. Krátce nato ale Jan Čejka umírá.
  Za Václava Čejky z Olbramovic se Kácov stal střediskem rozsáhlého panství, neboť Václav skupoval okolní statky. V rozšiřování panství pokračoval i Václavův syn Karel Čejka, kterému Kácov patřil od r. 1600 až do pobělohorských konfiskací. Česká část rodu se postupně z pobělohorských persekucí vzpamatovala a roku 1748 získává hraběcí titul. Poslední zmínka o tomto rodu je z 19. století, kdy zchudl a byl vymazán z evidence české šlechty.


Trčkové z Lípy

  První písemné zmínky o této vladycké rodině, sídlící ve východních Čechách, se začínají objevovat počátkem až v 15. století. Během 15. a 16. století se rod rozrostl a některé jeho odnože v době husitství výrazně zbohatly. Roku 1562 jsou Trčkové povýšeni do panského stavu. Na počátku 17. století patří Trčkové k nejbohatším rodům v Českém království. Stavovského povstání se Trčkové aktivně nepodíleli a tak výrazně rozšiřují majetek v pobělohorských konfiskacích. V té době existovala již jen tato odnož Trčků z Lípy, jejímž představitelem byl Jan Rudolf Trčka a jeho žena Marie Magdaléna, rozená z Lobkovic, která podle dobových správ fakticky držela rodinnou pokladnu. Marie Magdalena nakupovala konfiskovaný majetek takovým tempem, že se ji v této činnosti vyrovnal jen Albrecht z Valdštejna. Syn Magdaleny a Jana Rudolfa, Adam Erdmann působí ve Valdštejnově armádě a roku 1634 s ním také v Chebu umírá. Tím prakticky rod Trčků z Lípy vymírá, protože jeho otec umírá v témže roce.




z Říčan

  Předkem pánů z Říčan byl Petr ze Všechrom, který mezi lety 1260 – 1270 nechal vystavět Říčanský hrad. O hrad přichází během husitských válek. Hrad zůstává neobydlen a v 16. století zcela zpustl. V polovině 14. století se rod dělí na několik větví a již koncem tohoto století vlastní např. Průhonice, Hořovice, Švihov, Humpolec atd. Pánové z Říčan byli typickými představiteli renesanční šlechty. Studovali na vysokých školách doma i v cizině a své vzdělání využívali k uplatnění svých politických ambicí. Zastávali úřady krajských a zemských soudců a hejtmanů. Za stavovského povstání se ovšem někteří členové rodu, jako například Jan Litvín z Říčan, postavil na stranu stavů a dokonce se osobně účastnil defenestrace roku 1618, kdy pomáhal vyhazovat z oken Pražského hradu císařské místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Za tato svá jednání příchází o své majetky a v některých případech, jsou i uvězněni. Jako třeba Pavel z Říčan, kterému hrozil dokonce trest k smrti, ale byl změněn na šest let žaláře na Zbirohu. Potomci pánů z Říčan si pak postupně získávají důvěru Habsburků, ale počátkem 19. století tento rod vymírá.



Trautmanndorffové

  Trautmannsdorffové pochází ze Štýrska. V 16. století, roku 1598 jsou povýšeni do panského stavu a nachází uplatnění u císařského dvora. Maxmilián Trautmannsdorff se díky svým schopnostem uplatnil jako diplomat císaře Ferdinanda II, pro kterého v době českého povstání vykonal řadu cenných služeb. Za toto byl roku 1623 povýšen do hraběcího stavu a také se mu otevřela cesta ke koupi levných konfiskovaných statků. Maxmilián kupuje například Horšovský Týn, který tomuto rodu náležel až do roku 1945. Svou kariéru si pojistil i tím, že konvertuje na katolickou víru. Umírá roku 1650 jako vážený a velmi bohatý muž. Roku 1805 získává rod knížecí titul. Trautmannsdorffové vlastnili Litomyšl, Pecku, Jemniště, Lipnici atd.
  Po roce 1945 členové tohoto rodu odchází do zahraničí, zejména do Rakouska, kde žijí dodnes.




veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz