zámek Kamenice

klik

Hlavní stránka


Křinečtí z Ronova Míčanové z Klinštejna z Lobkovic Michnové z Vacínova Přehořovští z Kvasejovic Valdštejnové

zámek Kamenice zámek Kamenice - pohled přez dnes již neexistující zadržovací nádrž
První zmínka o Kamenici pochází z roku 1266, kdy se zmiňuje Ratmír z Kamenice. Další zmínky pochází z počátku 14. století, kdy jsou připomínáni Markvart z Kamenice, Bohuslav z Kamenice se synem Mikulášem a Bohuslavem a mnoho dalších s přídomkem z Kamenice. Tvrz se poprvé zmiňuje roku 1430, kdy Ondřej Štuk z Pitkovic dělí Kamenici tak, že díl s poplužním dvorem dostává jeho syn Prokop a druhou část s tvrzí jako splátku dluhu Václavu Štukovi z Cholpic a Václavu z Miletína. Dále je zmiňován jako majitel Kamenice roku 1456 Jindřich z Pitkovic a roku 1462 se zachovala zmínka o smrti dalšího majitele Markvarta z Kamenice, syna Jana Kameničky z Kamenice. Koncem 15. století získává Kamenici obec Nového Města pražského, jemuž je pak roku 1547 zkonfiskována císařem Ferdinandem I. Habsburským za účast ve stavovském odboji. Od císaře pak Kamenici kupuje roku 1550 Jan Frejnar z Branova. Tehdy je již zdejší tvrz uváděna jako pustá a opravena byla až za jeho zetě, Pavla Žďárského z Lovče. zámek Kamenice - přez horní rybník - soukromý archiv zámek Kamenice - přez horní rybník - soukromý archiv V následujících letech zdejší zboží často mění majitele / 1564 Prokop Olmár z Holohlav, 1566 Samson Křinecký z Ronova, 1576 Čeněk Míčan z Klinštejna, 1584 Ladislav straší z Lobkovic a na Chlumci /. Lobkovicové vlaství Kamenici až do roku 1629, kdy ji koupil Pavel Michna z Vacínova. Po tomto rodu zde další půlstoletí sedí rod Kalhartů z Šternfeldu. Roku 1696 kupuje Kamenici hrabě Karel Přehořovský z Kvasejovic. Ten Kamenici spolu s Dobřejovicemi prodává roku 1706 hraběti Karlu Arnoštovi z Valdštejna. Oba statky pak vlastní Günter ze Šterneku a od roku 1763 pražští arcibiskupové. Ti Kamenici vlastní do roku 1820, kdy ji získává pražský průmyslník František Ringhoffer. V té době zde již stálo panské sídlo, označované jako zámek. Ringhofferové získali Kamenici zatím bez zámku, který získávají až roku 1860. V Kamenici zřizují měděný hamr, tavírnu mědi, slévárnu mosazi a válcovnu plechů. Postupně skupovali i okolní statky - Štiřín, Kostelec u Křížků, Popovice a Lojovice. Ringhofferové nechávají v letech 1875 - 1880 na místě starého zámku vystavět nový, ve stylu normanské gotiky. Od zámku vede alej na Zaječí vrch, kde byla v letech 1887 - 1892 vystavěna hrobka Ringhofferů. Dnes je zámek znovu v soukromých rukou a je veřejnosti nepřístupný.



Stručná historie majitelů panství






Křinečtí z Ronova

  Křinečtí z Ronova byli starou panskou rodinou, která měla stejný původ jako páni z Lichtemburka, z Lipé, Klinštejna a Berkové z Dubé. Předkem tohoto rodu byl Jan z rodu pánů z Lichtenburka. Ten roku 1463 získává Ronov u Nymburka a nedaleko něj zakládá hrad Kuncberk. Jan měl dva syny, kteří dělí rod na dvě větve. Jiří vlastní Kuncberk a Rožďalovice, zatímco Viktorín Dymokury a Dětenice. Tyto větve se dělí ještě na mnoho odnoží, z nichž ale většina vymírá ještě pře Bílou horou. Ostatní členové rodu byly za svou podporu stavovského povstání tvrdě potrestáni. Jan Albrecht přichází o celý majetek, Jiří o polovinu, Bohuslav byl nucen se vystěhovat do Saska a s ním i mnoho dalších. Většina pak slouží v saském a uherském vojsku. Posledním členem rodu byl Jan Vilém Rudolf, který umírá roku 1892.


Míčanové z Klinštejna

  Míčanové z Klinštejna pocházeli z rozrodu Hronoviců / Ronoviců / a jejich předkem byl Častalov na Frýdlantě. Predikát z Klinštejna pochází od stejnojmenného hradu. Ze severních Čech se tento rod postupně rozšířil na Českobrodsku, Benešovsku, Táborsku atd. Ve 14. století se rod dělí na několik větví – Kokořínskou, Škvoreckou a Roztockou. Kokořínská větev drží postupně Kokořín, Šemanovice, Truksavu a Pesany, Vinařice atd. Ze Škvorecké větve Čeněk drží Polánky, Vožici, Chýnov, Svéráz a Zátoň. Měl dva syny Čeňka a Litvína. Čeněk se oženil s Kateřinou z Dubečka a Okoře, stal se purkrabím Pražského hradu, královským prokurátorem a od roku 1462 vlastnil Škvorec z částí Úval. Jeho bratr Litvín držel Drozany a Týřov a od roku 1477 byl královským komorníkem. Tato větev zašla po přeslici, pěti dcerami mladšího z bratrů, Litvína. Poslední třetí větev rodu – Roztocká drží např. Toužetín, Vinařice, Žirotín. Čeněk drží část Smiřic, Řetovice a Batřkovice. Jeho syn Jaroslav se stal hejtmanem Slánského kraje. V dalších letech se tato větev Míčanů z Klinštejna usazuje na Odlochovicích, Žehrovicích, Mšeci, Loděnicích, Kamenici atd. Pro bitvě na Bílé hoře odchází pro víru ze země roku 1628 Jan Vilém na Čížkajicích. Posledními členy této větve byli bratři Ignác Vojtěch a Václav Míčanové z Klinštejna z nichž Václav prodává roku 1663 Keblov, Vestec a dvůr v Sedlci. Po tomto datu se sice ještě objevuje jméno Míčan, ale není prokázáno zda šlo o pokračovatele tohoto rodu.

Lobkovicové

  Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky na jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo „Popel jsem a popel budu“ , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."
  Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak ztahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.
  Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628.
  Lobkovicové jsou dodnes žijící a bohatě rozvětvený rod.


Michnové z Vacínova

  Český, zpočátku měšťanský rod, postupně povýšen roku 1598 do vladyckého, 1622 panského rodu a konečně 1627 získává hraběcí titul. Michnové z Vacínova zůstali v období stavovského povstání v letech 1618 - 1620 loajální s Habsburky a následně zastávali významné politické posty ve správě země.
  Nejvýznamnější postavou rodu je Pavel Michna z Vacínova, který se po roce 1620 spojil s Karlem z Lichenštejna – císařským místodržícím a s Albrechtem z Valdštejna - vrchním velitelem císařských vojsk. Stal se vrchním dodavatelem císařské armády v období třicetileté války a podílel se na rozsáhlých majetkových transakcích zabaveného majetku vůdců stavovského povstání. Po roce 1623 vlastnili Vacínové rozsáhlé statky, mimo jiné i Konopiště, Týnec nad Sázavou, Dolní Břežany, Neveklov aj. Pavel Michna z Vacívova umírá roku 1632, ale ještě před svou smrtí začíná stavět na dnešní Malé Straně v Praze barokní palác / dnes Tyršův dům/.
  Poslední z tohoto rodu, Jan Michna z Vacínova, královéhradecký hejtman, umírá roku 1872.


Přehořovští z Kvasejovic

  Byla to česká měšťanská rodina, povýšená kolem roku 1582 do rytířského stavu. První, který se zval Přehořovský z Kvasejovic byl však již roku 1511 Václav Přehořovský, který přídomek z Kvasejovic dostal od Vladislava II, spolu z erbem rodu. Jeho syn Jan s rodinou žijí po další generaci v Táboře a vlastní tu bezpočet domů a pozemků. Teprve jejich syn, Karel Přehořovský se stěhuje do Prahy, kde se svou ženou Annou kupují dům na Staroměstském náměstí / dnes dům U Minuty /. Karel se roku 1618 angažoval v řadách povstalých českých stavů, byl zajat a ještě téhož roku umírá v Českých Budějovicích. Jeho syn Jan včas konvertuje ke katolické víře a tím zachraňuje rodový majetek. Významným představitelem tohoto rodu byl jeho syn Kryštof Karel, který zastával významné posty v jižních Čechách, roku 1643 byl povýšen do panského stavu a roku 1695 do hraběcího. Nastartoval tak skvělou dráhu rodiny, která vyvrcholila kariérou jeho syna Františka Karla. Rodina Přehořovských v té době vlastnila např. Dobřejovice, Kamenice, Králův Dvůr, Konopiště aj. František Karel nechává na počátku 18.století v Praze na Malé Straně vystavět barokní palác, dnes Lobkovický. Rod Přehořovských z Kvasejovic vymírá roku 1723 po meči.


Valdštejnové

  Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka.
  Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská.
  Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.

Ringhofferové

  František Ringhoffer se vyučil ve Vídni kotlářem a roku 1769 se dostává do Prahy. Zde si otvírá svou první dílnu s mědikoveckým zbožím. Jeho syn Josef se stává mědikoveckým mistrem a roku 1812 přebírá po otci živnost. Nedaleko Prahy, v Kamenici, zřizuje měděný hamr. Jeho syn František se po obdržení výučního listu v otcově továrně vydává do světa a po svém návratu se osamostatňuje, dostává v Praze povolení k tovární výrobě mědikoveckého a mosazného zboží. Protože prostory na Starém městě, v kterých dosud vyráběl, již nevyhovovaly, kupuje roku 1847 dům na Novém Městě /dnes Opletalova ulice č.1284/, výrobu sem přestěhoval a zároveň rozšířil o výrobu strojů. František Ringhoffer správně odhadl rozvoj železnice, zahájil výrobu železničních vozů a až do roku 1882, kdy zahájili výrobu v Kopřivnici, neměl v českých zemích konkurenci. František Ringhoffer umírá roku 1873, necelé dva měsíce před vídeňským burzovním krachem. Rok před svou smrtí ještě získává od císaře Františka Josefa I. Řád železné koruny II. třídy za zásluhy na poli průmyslu, spojený se ziskem dědičného titulu svobodných pánů. Po otcově smrti se firmy ujali jeho synové František, Viktor a Emanuel. Prakticky však firmu řídil František, který vystudoval ženijní akademii. Sortiment rozšířil i na tramvaje a již roku 1876 byl na Smíchově vyroben první vůz pro pražskou koněspřežnou dráhu. Za první světové války se Ringhofferovy závody částečně přeorientovaly na válečnou výrobu a ze státních zakázek měly obrovské zisky. Po roce 1945 byly Ringhofferovy závody znárodněny a v roce 1946 z nich byl vytvořen národní podnik Tatra.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz