zámek Klecany

klik

Hlavní stránka


Olbramovicové z Kunvaldu Hromadové Boršičtí z Boršic z Prostiboře Bryknarové z Brukštejna
Kinští - Vchynští Služští z Chlumu Lobkovicové Služští z Chlumu Šternberkové Clam-Gallasové

zámek Klecany   První písemná zmínka o obci je z roku 1309. kdy u koupi Václavic figuruje jako svědek Lobek z Klecan. Další drobná zmínka je z roku 1316 kdy jsou Klecany sídlem Mladoně z Klecan. Ale až skutečně významnou připomínkou je ta z roku 1332, kdy zdejší zboží kupuje od Ditlína Glasera člem patricijské staroměstské rodiny Olbramoviců. Během 14. století byla sice ves rozdělena mezi několik majitelů, ale ta část, kde se roku 1380 připomíná tvrz patřila prokazatelně Olbramovicům. Roku 1418 ves s tvrzí, kostelem a krčmou získává staroměstský měšťan Mikuláš Meixner z Jevíčka, ale jako odpůrce husitů je nucen uprchnout. Jeho majetek byl zkonfiskován a postoupen do majetku Starého Města pražského. zámek Klecany - soukromý archiv Staré Město ale Klecany nabídlo k odkoupení synům Mikuláše Meixnera Janovi a Mikulášovi. Klecany za ně vyplácí královský podkomoří Jan Dražický z Kunvaldu za slib, že obec pak přejde do majetku pánů z Kunvaldu. Do majetku pánů z Kunvaldu tak ves Klecany přechází roku 1435. Ti zde sedí až do osmdesátých let 15. století, kdy Klecany získává Petr Pašinka z Trojanovic. Od něj ves získává Zikmund Hromada z Boršic, který vyprosil u císaře povýšení vsi na městečko. Roku 1550 za Zikmundova syna Jana Hromady, který jednu část obce prodává Oldřichovi z Prostiboře a na Lochovicích a druhou Kašparu Zelenderovi z Prošovic. zámek Klecany - soukromý archiv Oldřich z Prostiboře prodává svůj díl Arnoštovi Bryknarovi z Brukštejna a na Libni, který byl se svým sousedem v neustálém sporu. Tato pře se vyřešila až roku 1562, kdy Zelender z Prošovic prodal svůj díl Jiříkovi Vchynskému ze Vchynic. Další zpráva je až z roku 1598, kdy již celou ves drží Jan Služský z Chlumu. Jeho synové pak byli nuceni zdejší panství z důvodu zadlužení roku 1607 prodat. Tehdy se prvně mluví o zdejším zámku. Roku 1616 se ves dostává do Majetku Anny Fürstenberkové, rozené z Lobkovic, která Klecany připojuje ke statku v Chvatěrubech. Od tohoto statku jsou opět odděleny roku 1654, kdy je Kryštof Popel z Lobkovic prodává Adamu Matyášovi z Trautmannsdorfu. Dalším známým majitelem je roku 1691 Václav Vojtěch ze Šternberka. Při příležitosti této koupě je i stručně popsaný zdejší ještě nedokončený zámek. Byla to trojkřídlá budova uprostřed hospodářského dvora, ze dvou stran chráněná příkopem. Zámek nebyl dokončen ještě roku 1703. Náklady na dostavbu zámku a obnovu klecanského dvora byly příliš veliké a tak jej Šternberkové roku 1713 prodávají. V letech 1727 – 1803 byl zámek v majetku Clam-Gallasů. Hraběte Kristián Filip Clam-Gallas pak zámek prodává bývalému hostinskému ve Zdibech Františku Vobořilovi. Jeho rodina drží zámek do roku 1847, kdy jej kupuje Antonín Balle. Posledními majiteli byla rodina Beniesů, kteří zámek vlastní až do roku 1945. Dnes je zámek v rukou soukromé firmy, která zde provedla rozsáhlou rekonstrukci objektu, který je ale tím pádem nepřístupný veřejnosti.


Stručná historie majitelů panství




Bryknarové z Brukštejna

  Bryknarové se dostávají do historického povědomí až v 16. století, kdy je roku 1520 připomínán Hanuš Bryknar se svými syny Albrechtem, Arnoštem a Jindřichem. Také je připomýnaný jeho příbuzný Mikuláš, který ten rok získává tvrz, dvůr a ves Podviní a také Libeň. V roce 1545 získává Albrecht Libeň a Holešovice a ještě přikupuje Vysočany, Kobylisy, Dolní Chabry, Čimice a Střížkov. Albrecht nechává na Libni postavit pivovar, palírnu, hamr a pravděpodobně je to on, kdo zde nechává na místě staré gotické tvrze vystavět renesanční zámek. Albrech zastával úřad královského prokurátora a rady. Zemřel v roce 1590 a jeho statky pak dědí jeho synové Jiří a Albrecht. Oba umírají koncem 17. století a s nimi vymírá celý tento rod.




Kinští - Vchynští

  Kinští se až do začátku třicetileté války psávali Vchynští ze Vchynic, podle vsi nedaleko Lovosic. Prvním předkem tohoto rodu byl Bohuslav z Žernostek, který první držel prokazatelně tuto vesnici. Rod se zde dělí na mnoho větví, ale jediná která nevymírá, je ta jež drží Vchynice. Dnešní Kinští jsou potomky Jana Dlaska, který držel právě Vchynice. Jan Dlask měl tři syny, Jiříka, Václava a Kryštofa, z nichž každý založil vlastní větev rodu.
  Jiřík kupuje kolem roku 1560 Drasty a zakládá tak drastskou větev, která po bitvě na Bílé hoře přichází o svůj majetek.Tato větev koncem 17. století vymírá.
  Kryštof zakládá nizozemskou větev a zcela se odtrhl od rodu. Jeho potomek, Buriam je předek všech Vchynských v Belgii. I když se jeho potomci snažili udržovat styky s českou katolickou větví, tato je odmítla, protože byli protestanti.
  Jedinou pokračující větví je tak ta založená Václavem. Držel Černoc, Keblany a Petrovice. Roku 1542 byl zavražděn a správy majetku se ujímá jeho syn Radslav. Ten rozšiřuje rodový majetek, získává např. Benešov, Bystřici, Kamenici atd. Stává se dvorním hofmistrem a na základě zfalšovaných dokumentů je roku 1611 povýšen do panského stavu. Umírá bezdětný a svůj majetek odkazuje svým synovcům.
  Jeho bratr Jan drží Chřenice, Jeneč, Kunratice a Zásmuky. 1576 se stává purkrabím na Karlštejně. Dopouští se však urážky císaře Rudolfa II a v soudním sporu mu jde o život. Trestu se však nedožil. Umírá roku 1590.
   Jan měl šest dcer a šest synů. Rudolf byl zabit roku 1597, Jan padl roku 1599, Radslav byl po bitvě na Bílé hoře odsouzen k smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí, Oldřich zemřel bezdětný, Vilém roku 1628 získává hraběcí titul, ale roku 1634 je zavražděn v Chebu jako přívrženec Albrechta z Valdštejna. Jediná pokračující větev je tak od posledního Janova syna Václava, který byl plně loajální s Habsburky. Kinští se stávají nejdříve říšskými hrabaty a v 18. století říšskými knížaty. Postupně pak tento rod zastával nejvyšší politické posty ve správě Českého království i celé Habsburské monarchie. Získávají např. Choceň, Rataje, Sloup, Chlumec nad Cidlinou, Kolín atd. Známým se stal jejich chov kladrubských koní, proslulých na většině panovnických dvorech minulosti i současnosti. Počátkem 18. století se rod dělí na Chlumeckou a Knížecí větev, která se dále dělila na Choceňskou, Kosteleckou a Peruckou. V 19. století Kinští podporovali národní obrození a přispěli ke vzniku matice české.V současné době se o svá práva hlásí potomek tohoto rodu, jedenáctý kníže z Vchynic a Tetova, František Oldřich Kinský.



Služští z Chlumu

  Tento vladycký rod pocházel z hradu Chlumu nad Převázkou u Mladé Boleslavi. První zmínka o tomto rodu pochází z počátku 15. století, kdy jsou připomínáni bratři Jaroš, Jan a Hynek. Jaroš a Hynek byli v dobách husitských ve službách Pražanů a za tyto své služby obdrželi v roce 1420 obec Makotřasy. V roce 1520 získává Jan Služský z Chlumu Tuchoměřice, které si také nechává zapsat do zemských desek. V průběhu věků drží tento rod např. Psáře, Vodochody, Úholičky, Újezdec, Solopysky atd. Služští z Chlumu nezastávali, až na Václava Služského, který byl pověřen při korunovaci krále Maxmiliána císařem Ferdinandem I. funkcí vachmistra měst pražských, žádnou významnější funkci. Rod vymírá koncem 17. století v osobě Václava Viléma, který krátkou dobu vlastní Tetín.



Lobkovicové

  Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky na jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo „Popel jsem a popel budu“ , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."
  Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak ztahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.
  Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628.
  Lobkovicové jsou dodnes žijící a bohatě rozvětvený rod.


Trautmanndorffové

  Trautmannsdorffové pochází ze Štýrska. V 16. století, roku 1598 jsou povýšeni do panského stavu a nachází uplatnění u císařského dvora. Maxmilián Trautmannsdorff se díky svým schopnostem uplatnil jako diplomat císaře Ferdinanda II, pro kterého v době českého povstání vykonal řadu cenných služeb. Za toto byl roku 1623 povýšen do hraběcího stavu a také se mu otevřela cesta ke koupi levných konfiskovaných statků. Maxmilián kupuje například Horšovský Týn, který tomuto rodu náležel až do roku 1945. Svou kariéru si pojistil i tím, že konvertuje na katolickou víru. Umírá roku 1650 jako vážený a velmi bohatý muž. Roku 1805 získává rod knížecí titul. Trautmannsdorffové vlastnili Litomyšl, Pecku, Jemniště, Lipnici atd.
  Po roce 1945 členové tohoto rodu odchází do zahraničí, zejména do Rakouska, kde žijí dodnes.





Šternberkové

  Rod Šternberků založil Diviš z Divišova a proto se také z počátku nazývali Divišovci. Ze Šternberka se začínají psát až po zbudování rodového sídla Českého Šternberka nad řekou Sázavou v letech 1235 – 1240. Tento raně gotický hrad založil Zdeslav z Divišova a je v držení tohoto rodu dodnes. Šternberkové výrazně ovlivňovali události své doby a zastávali nejvyšší zemské a církevní úřady. Zdeněk ze Šternberka byl vůdcem a zakladatelem zelenohorské jednoty, bojující proti Jiřímu z Poděbrad. Ten Šternberk oblehl a dobyl. Šternberkové dostávají hrad zpět až o dvanáct let později, jmenovitě Petr ze Šternberka. Tím začíná vláda holické větve Šternberků. Ti zde vládnou až do roku 1712, kdy tato větev vymírá. Zámek tím přechází do cizích rukou a až roku 1841 jej zpět kupuje Zdeněk ze Šternberka. V roce 1948 je zámek Šternberkům vyvlastněn, ale po roce 1990 je tomuto rodu opět navrácen. Dnes Šternberkové mimo Českého Šternberka drží ještě Jemniště,Březinu,Častalovice a Zásmuky.


Clam-Gallasové

  Tento šlechtický rod vznikl teprve roku 1757 spojením rodu Clamů s rodem Gallasů. Ten rok se Kristián Filip z Clamu oženil s dědičkou gallasovského majetku Marií Annou, hraběnkou z Gallasu. Věhlasnějším a movitějším rodem v tomto spojení byl rod Gallasů, kteří se do Čech dostávají již za třicetileté války v osobě Jana Matyáše z Gallasu. Ten nejprve zastává post generála jízdy ve Valdštejnově armádě, ale roku 1634 se podílí na spiknutí proti němu. Když byl Valdštejn toho roku v Chebu zavražděn, Jan Matyáš dostává jako odměnu od císaře velkou část jeho majetku. Centrem jejich panství se stává Frýdlant, ale vlastní ještě např. Liberec, Smiřice, hrad Grabštejn, zámek Lamberk atd. V Praze vlastnili Gallasové jeden z nejkrásnějších barokních paláců v Čechách, na kterém pořádali společenské dýchánky nejpřednějších skladatelů a hudebníků své doby. Poslední mužský potomek František Clam-Gallas zemřel roku 1930.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz