zámek Kosova Hora

klik

Hlavní stránka


z Landštejna z Říčan z Valdštejna z Vrtby Careto-Melisimové Sekerkové ze Sedčic Karvinský z Karviné z Lobkovic Mladotové ze Solopisk


zámek Kosova Hora
  První zmínka o Kosově Hoře pochází z roku 1272, kdy zde svou tvrz vystavěli páni z Landštejna. Zpočátku malá osada zažívá největší rozkvět po husitských válkách, kdy Kosovu Horu kupují roku 1474 majitelé nedalekého Červeného Hrádku u Sedlčan - páni z Říčan. Ves se rozrostla na městečko a říčanští zde nechali na místě staré tvrze postavit renesanční trojkřídlý zámek. zámek Kosova Hora - soukromý archiv Posledním vlastníkem z tohoto rodu byl Vilém ml. z Říčan, který o panství přichází po porážce stavů na Bílé Hoře roku 1620. To se dostává do rukou Albrechta z Valdštejna, který ji však obratem prodává Janu Sezimovi hraběti z Vrtby, který měl za manželku Annu, rozenou Nebílovskou z Drahobuze. Sezima po svých rodičích, Janovi Prostiborském z Vrtby a Magdaleně z Říčan, zdědil panství Červený Hrádek u Sedlčan. Za svou věrnost císaři Ferdinandu II. byl povýšen do stavu hraběcího. Po Bílé hoře zbohatl skupováním zkonfiskovaného majetku / Kosova Hora, Vojkov, Vrchotovi Janovice, Křešice, Votice atd. /. V rámci království zastával mnoho důležitých funkcí – královský hofmistr, nejvyšší sudí, nejvyšší komoří atd. zámek Kosova Hora Zemřel roku 1648 a pochovaný je ve votickém kostele v rodinné kryptě. V období třicetileté války, roku 1635, byla Kosova Hora vyrabována švédskými vojsky a tím začíná zdejší úpadek. Majitelé zámku a panství se v následujících letech rychle mění / Františka Alžběta Fellnerová z Feldeku, Augustín Matouš z Feldeku, Leopold Karel Caretto hrabě Millesimo, Anna Suzana hraběnka Khun z Lichtenberka, Karel Caretto hrabě z Millesima, Ladislav Přibík Sekerka ze Sedčic, Václav Štěpán Halánek z Hochberka, Marie Kristina z Hochberka, Anna Marie Karvinská z Hochberka /. Až počátkem 18. století, kdy se Kosova Hora dostává do rukou Václava Vojtěcha Karvinského rytíře z Karviné, dochází znovu k rozkvětu obce. Po jeho smrti se zde opět začínají v rychlém sledu měnit majitelé / Josef z Astfeldu, Terezie z Astfeldu, Josef František kníže Lobkovic, Roberta ze Spieglu, Karel z Neummanu /. Až počátkem 19. století koupil panství se zámkem František Mladota ze Solopysk, který nechal zámek upravit ve stylu empíru. Posledním majitelem zde byl Jan Mladota ze Solopysk. Dnes je zámek prázdný a nepřístupný veřejnosti.


Stručná historie majitelů panství





z Landštejna

  Páni z Landštejna pocházeli z velikého rozrodu Vítkovců. Tuto větev založil čtvrtý syn Vítka z Prčice / zakladatele rodu Vítkovců /, Vítek Klokot. Tato větev od poloviny 13.století sídlí Třeboni a až koncem 13. století, když získávají hrad Landštějn, mění si podle něj svůj rodový přídomek. Páni z Landštejna prosluli jako udatní bojovníci a po vymření přemyslovců, roku 1306, nechyběli v žádné významné bitvě o český trůn. Obzvláště se proslavil Vítek z Landštejna, který nejprve dopomohl k vyhnání Jindřicha Korutanského ze zemně a následně ke zvolení Jana Lucemburského českým králem.
  Hlavní větev pánů z Landštejna vymírá koncem 14. století. Její vedlejší větve – Svitákové z Landštejna počátkem 15. století a Zubové z Landštejna, kteří přesídlili na Moravu, ve století sedmnáctém.



z Říčan

  Předkem pánů z Říčan byl Petr ze Všechrom, který mezi lety 1260 – 1270 nechal vystavět Říčanský hrad. O hrad přichází během husitských válek. Hrad zůstává neobydlen a v 16. století zcela zpustl. V polovině 14. století se rod dělí na několik větví a již koncem tohoto století vlastní např. Průhonice, Hořovice, Švihov, Humpolec atd. Pánové z Říčan byli typickými představiteli renesanční šlechty. Studovali na vysokých školách doma i v cizině a své vzdělání využívaly k uplatnění svých politických ambicí. Zastávali úřady krajských a zemských soudců a hejtmanů. Za stavovského povstání se ovšem někteří členové rodu, jako například Jan Litvín z Říčan, postavil na stranu stavů a dokonce se osobně účastnil defenestrace roku 1618, kdy pomáhal vyhazovat z oken Pražského hradu císařské místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Za tato svá jednání příchází o své majetky a v některých případech, jsou i uvězněni. Jako třeba Pavel z Říčan, kterému hrozil dokonce trest k smrti, ale byl změněn na šest let žaláře na Zbirohu. Potomci pánů z Říčan si pak postupně získávají důvěru Habsburků, ale počátkem 19. století tento rod vymírá.

z Valdštejna

  Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka.
  Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská.
  Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.

Vrtbové z Vrtby

  Prvním známým předkem pánů z Vrtby byl Sezima z Krašova, který žil v druhé polovině 13. století. Měl čtyři syny, z nichž jeden, Sezima, roku 1313 – 1316 zakládá hrad Vrtbu. Všichni jeho potomci pak užívají přídomek z Vrtby. Tento rod byl však až do třicetileté války tak bezvýznamný, že se o něm z té doby nezachovaly téměř žádné zprávy. Roku 1618, při stavovském povstání zůstávají věrní Habsburkům a císaři Ferdinandu II, dostávají se tak k levné koupi konfiskátů a značně navyšují svůj majetek. Sezima z Vrtby také konvertoval ke katolické víře a tím se mu otevřela cesta k hraběcímu titulu, který dostává roku 1624 a k některým významnějším úřadům. Stává se nejvyšším soudcem a královským hofmistrem Tento rod vlastnil např.Švamberk, Konopiště, Gutštejn, Kosovu Horu aj. Poslední potomek tohoto rodu, František Josef z Vrtby, umírá roku 1830 v Křimicích a veškerý svůj majetek odkázal Janovi Karlovi knížeti
z Lobkovic.
Caretové z Melisima



Caretto - Millesimové

  Millesimové přišli do Čech v 17. století, během třicetileté války z Itálie. Zakladatelem české větve rodu byl Karel Leeopold, který obdržel roku 1657 inkolát/státní občanství/ v Dolním Rakousku a v Čechách. Rod vlastnil například Bělou,Čestice,Chodov,Semily atd. Působili v císařských službách a příbuzensky byli spojeni s mnoha rody. Česká větev tohoto rodu vymírá roku 1852.



Sekerkové ze Sedčic

  Vladycký rod Sekerků užíval predikátu ze Sedčic podle vsi na Žatecku. Sedčice tomuto rodu náležely od poloviny 14. století. Rod Sekerků se v průběhu staletí velmi rozrostl a jeho potomci se usazovali na mnoha drobných statcích, nejen na Žatecku. Nejvíce se ale tento rod „ zviditelnil „ počátkem 15. století, kdy zejména Jaroslav Sekerka vyrukoval na veřejnost s padělanými dokumenty, které měly dokázat příbuznost Sekerku s Vršovci. I když byli Vršovci za známých okolností vyvražděni na příkaz knížete Svatopluka roku 1108, Sekerkové se díky podvrženým dokumentům prohlašovali za jejich nástupce. Vše vyvrcholilo o půldruhého století později, kdy byl Jaroslav Sekerka na základě těchto podvržených dokumentů povýšen do hraběcího stavu. Sekerkové jsou dodnes prokazatelně žijícím rodem.



Karvinští z Karviné

  První zmínka o tomto rodu pochází z roku 1530, kdy na Malých Kunčicích seděl Petr Karvinský z Karviné. Svůj přídomek odvozovali od vsi Karviná nedaleko Českého Těšína ve Slezsku. Do Čech Karvinští přicházejí v 17. století prostřednictvím Jana Jiřího Karvinského, který získává prostřednictvím sňatku s vdovou Lidmilou po Ondřeji Erlovi z Erlštejna Hořelice na Slánsku. Jeho nástupcem zde byl Jan Josef Karvinský, který na Hotelících roku 1697 opravil kostel a od roku 1713 se stal hejtmanem Slánského kraje. Jeden z jeho třech synů, Václav si vzal za manželku Annu Halánkovou z Hochberku a získává tak statek Kosovu Horu. Roku 1813 byli Karvinští z Karviné povýšeni na svobodné pány a roku 1815 byli zapsáni mezi bavorské svobodné pány.



Lobkovicové

  Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky na jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo „Popel jsem a popel budu“ , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."
  Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak ztahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.
  Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628.
  Lobkovicové jsou dodnes žijící a bohatě rozvětvený rod.

Mladotové ze Solopisk

  První zmínka o tomto českém vladyckém rodě pochází z počátku 14. století a svůj název odvozují od vsi Solopysky u Berouna. Mladotové nebyli nijak významným, ani bohatým rodem. V době stavovských bouří se mnozí členové této rodiny přidali na stranu stavů a tak byl tento rod postižen pobělohorskými konfiskacemi. Některé odnože rodu se ale začaly po Bílé hoře prosazovat a získávat i některé majetky a postavení. Císařovna Marie Terezie jim propůjčila čestnou hodnost strážců královských dveří v době korunovace a v roce 1761 byli někteří členové rodu povýšeni do panského stavu. Roku 1724 koupil Ferdinand Antonín Mladota palác na Karlově / Faustův dům /. Následující generace se postaraly o barokní přestavbu tohoto paláce. Roku 1755 dědí palác Josef Mladota vášnivý zájemce o různé mechanické hračky, které zde převáděl užaslému panstvu a zavdal tak příčinu ke vzniku pověsti o doktoru Faustovi.
  Mladotové v průběhu staletí vlastnili např. Kosovu Horu, Chlum, Ostředek, Červený Hrádek atd.. 26.4.2001 umírá poslední mužský člen rodu Jan Nepomucký Mladota ze Solopysk a roku 2011 i jeho manželka Henrietta.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz