zámek Kostelec nad Černými Lesy

klik

Hlavní stránka


Slavatové z Chlumu a Košumberka Robmhápové ze Suché Smiřičtí ze Smiřic Valdštejnové Lichtenštejnové

zámek Kostelec nad Černými Lesy - hlavní vstup zámek Kostelec nad Černými Lesy

Na místě dnešního zámku stával gotický hrad, o kterém je první zmínka v listině z roku 1348. Tehdy hrad a panství náleželo královské koruně. Až roku 1358 Karel IV. propůjčil kostelecké panství i s hradem Ješkovi z Náchoda. Po Ješkově smrti král ponechává panství jako léno jeho synům. Ti zde nejprve hospodaří společně, ale nakonec zůstává pouze Jan, který panství prodává roku 1415 Janovi ze Smržova, oblíbenci Zikmunda Lucemburského. Jan ze Smržova se účastní husitských válek po boku Zikmundových vojsk a v jejich řadách také roku 1420 v bitvě pod Vyšehradem padl. Panství tak dědí rovným dílem jeho tři synové Jan, Sudek a Pavel. Jan byl jediný plnoletý a tak až do plnoletosti bratrů spravoval panství sám. Po dovršení plnoletosti bratry vyplatil a na kosteleckém panství hospodaří až do své smrti roku 1459. Po něm panství spravují jeho synové Jindřich a Všebor. Nejprve zde hospodaří společně, až nakonec dělí panství na dvě poloviny. Mladší Všebor ale svou polovinu dlouho neudržel a již roku 1464 ji prodává svému bratrovi. Jindřich pak roku 1475 dosáhl od Vladislava Jagelonského vyvázání Kostelce z lenní zprávy a také roku 1489 povýšení vsi na městečko. Ale ani výsady s tímto spojené neodvrátily Jindřichovo zadlužování a tak byl nucen panství roku 1492 prodat jednomu ze svých věřitelů Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Slavata si nechává Kostelec zapsat do zemských desek. Ze zápisu do zemských desek lze vyčíst, že na Kostelci již stojí místo hradu zámek. Po Slavatově smrti dědí panství jeho syn Michal, který jej nadále značně rozšiřuje. Michal se velmi aktivně podílel i na politickém dění a protože měl řadu vlivných přátel, především Zdeňka Lva z Rožmitálu, jeho majetek se úctyhodně rozrůstal. Michal umírá bezdětný a tak svůj úctyhodný majetek odkazuje svému synovci. Ten ale roku 1539, pouhých pět let od převzetí panství, umírá a majetku se ujímá jeho syn David. David byl ženat z Alžbětou z Hradce, sestrou Jáchyma z Hradce, jednoho z nejmocnějších mužů své doby. David se ale účastnil první stavovské rebelie roku 1547, později byl za panský stav zvolen v pražském Karolinu mezi osm osob pověřených správou zemských záležitostí. hlavní zámecká budova hlavní zámecká budova Po porážce této rebelie je Slavatovi zabaven, mimo Chlumu a Košumberka, celý jeho majetek. Kostelecké panství přechází na královskou korunu. Roku 1549 zámek v Kostelci vyhořel. Požár poškodil především hlavní budovu zámku, kterou bylo potřeba strhnout. Obnova okolních budov a zámku byla prováděna v renesančním slohu. Obnovovací práce byli přerušeny roku 1555, kdy královská koruna panství propůjčila Kryštofu Robmhápovi ze Suché. Kryštof se snažil z panství vytěžit co nejvíce pro sebe a o přestavbu a její dokončení se příliš nestaral. Léta se snažil získat Kostelec od královské koruny do vlastnictví, ale neúspěšně. Roku 1558 arcivévoda Ferdinand prodává Kostelec nad Černými Lesy Jaroslavu Smiřickému ze Smiřic. Ten ihned po převzetí panství obnovil stavební práce na zámku, který si zvolil za hlavní rodové sídlo. První etapa přestavby byla dokončena roku 1561, jak o tom svědčí heraldická deska Jaroslava Smiřického a jeho manželky Kateřiny, rozené Zajícové z Hazmburka nad hlavním vchodem. Na přelomu 60. a 70. let 16. století byl v těsné blízkosti zámku vybudován goticko-renesanční kostel, který se zámkem spojoval krytý most. Stavební úsilí Jaroslava Smiřického blahodárně působilo i na okolní městečko. Nechal zde postavit špitál, školu kostel a faru. Zároveň ale také nezapomínal na rozšiřování panství. Zakoupil např. Stříbrnou Skalici, statek Tuchoraz, ves Chrást atd. Jaroslav vlastnil také panství Uhříněves a roku 1594 dosáhl jejich spojení a prohlášení za fideikomis. / rodový nezcizitelný majetek spravovaný nejstarším členem rodu z povinností náležitě zaopatřit i ostatní členy rodu /. Jaroslav se aktivně podílel na veřejném životě a za jeho zásluhy je roku 1554 celý rod Smyřických povýšen do panského stavu. Jaroslav umírá bezdětný roku 1597. Podle pravidel fideikomisního ustanovení se majetku ujímá jeho synovec Zikmund. Posledním mužským vlastníkem panství z tohoto rodu byl Zikmundův nejmladší syn Albrecht Jan. Ten byl jedním z iniciátorú a vůdců defenestrace roku 1618. Téhož roku však onemocněl a zemřel. Jeho smrtí končí vláda mužské linie na kosteleckém panství, neboť poslední mužský potomek Jindřich Jiří byl slabomyslný a tudíž vyloučen z dědického řízení. Zbývaly tedy již jen dvě sestry Markéta Salomena provdaná za Jindřicha Slavatu z Košumberka a Eliška Kateřina provdaná za Otu Jindřicha z Vartemberka. Mezi nimi se rozhořel ostrý spor o nástupnictví, který byl ale nečekaně vyřešen smrtí Elišky, která zahynula při výbuchu prachárny na jičínském zámku, který sama způsobila. znaky Jaroslava Smiřického a jeho ženy Kateřiny, rozené Zajícové z Hazmburka nad hlavním vchodem do zámku zámek Kostelec nad Černými Lesy - soukromý archiv Po porážce na Bílé hoře musí Markéta Solomena uprchnout ze země a kosteleckého panství se zmocňuje počátkem roku 1621 Albrecht z Valdštejna. Valdštejn pak roku 1623 odprodal Kostelec spolu s Uhříněvsí, Škvorcem a Křenicemi Karlovi z Lichtenštejna. Za něj na panství vypukla rebelie, která byla definitivně rozprášena až roku 1627, kdy byl i v Čáslavi popraven její iniciátor kazatel Matouš Ulický. Táhož roku také Karel umírá a panství se ujímá jeho syn Karel Eusebius. Z jeho panováním je spojena historie, kdy za třicetiletá války Kostelec navštívila se saským vojskem Markéta Slavatová, která se pak ještě vrátila roku 1645. Od té doby se tradovala pověst o ukrytém pokladu Smiřických ze Smiřic. Markéta také do konce svého života bojovala o navrácení černokosteleckého panství. V období třicetileté války panství značně utrpělo a to od obou armád konfliktu. Horší než zpustošené panství ale byly nevyjasněné majetkové vztahy k černokosteleckému panství. Kostelec byl dokonce na čas Karlovi Eusebiovi odejmuto a Karel měl před císařsou komorou prokázat své oprávněné majetkové nároky. Karel však takovému řízení předešel štědrým darem 1 078 000 rýnských zlatých a válečný příspěvek 275 000 rýnských zlatých. Načež dostává roku 1665 absolutorium, kterým byl zproštěn dalšího vyšetřování. Ihned po tomto verdiktu přistoupil Karel Eusebius k obnově panství. Významným letopočtem pro černokostelecké panství byl rok 1712, kdy jej přebírá vnučka Karla Eusebia Marie Terezie, provdaná vévodkyně Savojská. Ta se po svém ovdovění roku 1729 věnovala charitativní činnosti, obnovila řadu kostelů a far a roku 1736 zrušila na černokosteleckém panství poddanství. Zároveň roku 1759 povolala tyrolského architekta Josefa Jägera a nechává přestavět zámek v barokním stylu. Když Marie Terezie roku 1772 bezdětná umírá, panství se ujímá František Josef Jan Adam z Lichtenštejna, příslušník tzv. Gundakerovi větve rodu. Rod Lichtenštejnů zámek v Kostelci vlastní až do roku 1933, kdy jej přebírá stát a zřizuje zde lesnickou školu.

zámek Kostelec nad Černými Lesy zámek Kostelec nad Černými Lesy zámek Kostelec nad Černými Lesy



Stručná historie majitelů panství



Slavatové z Chlumu a Košumberka


  První zmínka o tomto rodu pochází z 12.století, kdy je zmiňovaný jakýsi Bleh, pravděpodobný předek rodu. Své jméno odvozují od hradu Chlumu u Čáslavi a Košumberka kam přesídlili z Litoměřicka. V období husitských válek rok podporoval husity a připojil svou pečeť pod stížný list českých pánů proti upálení Jana Husa. Nám asi nejznámější člen rodu byl Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, který byl roku 1618 spolu s Bořitou z Martinic vyhozen z oken Pražského hradu. Byl ženatý z Lucií Otýlií, jedinou dědičkou majetku pánů z Hradce. Po porážce na Bílé hoře se stal říšským hrabětem, nejvyšším komorníkem a od r. 1628 nejvyšším kancléřem. Na druhé straně se po bitvě na Bílé hoře soustředil jen na pomstu, těm kteří ho roku 1618 tak zvláštním způsobem vyprovodili z Pražského hradu a ne na obohacovaní se na zkonfiskovaném majetku. Počátkem 17. století byli povýšeni do stavu říšských hrabat. Rod Slavatů vymírá po meči počátkem 18. století.



Robmhápové ze Suché


  Robmhápové, původně Rabenhauptové / krkavčí hlava / byli potomky patricijské rodiny z Českých Budějovic. V polovině 14. století získali tvrz Suchou a prosadili se mezi vladycké rodiny. První člen rodu, který se významněji zapsal do dějin, byl Kašpar Robmhap. Ten sloužil roku 1519 v Burgundsku císaři Karlu V. Kašpar měl pět synů, z nichž se nejvýrazněji prosadil Mikuláš. Vstupuje do služeb arciknížete Ferdinanda Habsburského, kde se stává roku 1522 sekretářem jeho kanceláře a roku 1525 kancléřem dolnorakouským. O rok později se účastní habsburské delegace v Čechách, kde se jednalo o zvolení Ferdinanda českým králem. Za své služby byl odměněn statky v Dolním Rakousku a jeho potomci zde žili až do poloviny 17. století, kdy tato dolnorakouská větev Robmhápů vymírá. České větve nebyly zdaleka tak podnikavé. Za stavovského povstání se exponovaly na obou stranách konfliktu a tak někteří členové byli po bitvě na Bílé hoře zbaveni majetku a donuceni odejít ze země, zatímco jiní jsou Habsburky odměněni za věrné služby a roku 1644 povýšeni do panského stavu. Přesto se i osud české větve rodu v následujícím století naplnil a ta vymírá Janem Josefem Robmhápem roku 1761.


Smiřičtí ze Smiřic


  Dějiny tohoto vladyckého rodu jsou jako houpačka. Když se počátkem 15. století objevili na scéně, neupoutali na sebe téměř žádnou pozornost. Až v 16. století za stavovských bouří se jakoby odnikud vynořuje Albrecht Jan ze Smiřic, který byl jedním z předáku povstalců. Kdyř roku 1618 zemřel, zanechal po sobě obrovské jmění. Problém byl, že jedinými přeživšími potomky rodiny Smiřických byly sestry Markéta, Kateřina a duševně nemocný Jindřich Jiří Smiřický. Po smrti Albrechta se rozpoutal veliký boj o dědictví. Zdálo se že vše zdědí Markéta, prodaná Slavatová, zvláště když Kateřina podlehla depresi a s hořící loučí sestoupila do sklepa jičínského zámku z prachem, kde způsobila výbuch a kde také zahynula. Bohužel pro tento rod Markéta po prohrané bitvě na Bílé Hoře uprchla do zahraničí a tak jediný potomek rodu, který v Čechách zůstal, byl duševně nemocný Jindřich. Markétina odchodu do zahraničí využívá Albrecht z Valdštejna, který byl vzdáleně z touto rodinou spřízněn. Zmocnil se celého majetku a Jindřich Jiří Smiřický umírá roku 1630 jako Valdštejnův zajatec na Hrubé Skále.


z Valdštejna

  Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka.
  Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská.
  Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.


Lichtenštejnové

  Lichtenštejnové patří k nejstarším rodům ve Střední Evropě. Hugo z Lichtenštejna byl poprvé zmiňován již roku 1136. Svůj predikát odvozují od hradu Lichtenštejn jižně od Vídně. Ve 13. století získává Jindřich I. z Lichtenšetjna od Přemysla Otakara II. panství Mikulov a postupem doby se panství rodu na Moravě rozrůstalo. V tomto století se rod rozdělil na tři větve, lichtenštejnskou, rohravskou a petronellskou. Poslední dvě větve v následujícím století vymírají. Lichtenštejnská větev se rozdělila roku 1504 na tři linie steyeggskou – vymřela roku 1548, mikulovskou – vymřela roku 1691 a valtickou, z které pochází dnešní členové rodu Lichtenštejnů. Nejvýznamnější postavou Lichtenštejnů v českých zemích byl Karel z Lichtenštejna / 1569 – 1627 /. Vystudoval českobratrské gymnázium v Ivančicích, záhy však přechází na katolickou víru a snaží se uplatnit na dvoře Rudolfa II. zde však neuspěl a tak se obrací k jeho bratru Matyášovi. V dobách stavovského povstání stál na straně Ferdinanda II. a tak po bitvě na Bílé hoře se stává zemským místodržícím v Čechách. Ferdinand ho také pověřuje vyšetřováním a potrestáním povstalců. On sám získal z konfiskovaného majetku obrovské jmění. Současnou hlavou rodu je kníže Hans Adam II.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz