zámek Lojovice

klik

Adresa objektu : BAROKNÍ ZÁMEK - LOJOVICE, Lojovice u Velkých Popovic, Lojovice 251 69

Hlavní stránka


Břízský z Břízy Beřkovští ze Šebířova Vratislavové z Mitrovic Nosticove Deymové ze Střítěže Buquoyove

zámek Lojovice zámek Lojovice

  První zmínka o vsi je z roku 1318 a od roku 1388, kdy zemřel Mikeš z Lojovic jsou zde připomínáni vladykové z Lojovic, kteří sídlili na zdejším poplužním dvoře /panský dvůr s dominikální - panskou půdou, která až do roku 1757 nepodléhala dani/. Roku 1391 se připomínán Mikuláš z Lojovic, který se toho roku stává měšťanem Starého Města pražského a roku 1414 kupuje od Čeňka z Lojovic pozemky v Lojovicích. Roku 1423 pak odkazuje poplužní dvůr měšťanu Starého Města Janu Rečkovi z Lazec. Po Mikulášově smrti bylo o Lojovice vedeno několik soudních sporů a majitelé se zde v rychlém sledu střídali /Ludmila Jezvecká z Lojovic, Henik Jablonec z Jansdorfu, Hynek z Břežan, Chval z Mlékovic/. Avšak jedna část Lojovic zůstala neustále v rukou vladyků z Lojovic - ti se později nazývají z Krsovic. Tvrz, na jejímž místě dnes stojí zámek, je připomínána roku 1509 a jejím majitelem byl Petr Břízský z Břízy. Lojovice se staly správním sídlem Břízských a odtud spravovali svůj majetek. Když Petr roku 1557 umírá, panství tvořil poplužní dvůr a ves Lojovice, pustý poplužní dvůr a osídlená ves Mokřany s mlýnem, pustá tvrz Řepčice se vsí a polužním dvorem a část vsi Radimovice. Po něm dědili Lojovice jeho synové, Jan, Václav, Přibík Albrecht a Adam, kteří Lojovice roku 1562 prodávají Anně Břízské, rozené Ottové z Losu, vdově po Janu Břízském. zámek Lojovice - soukromý archiv Ta roku 1579 přikoupila k Lojovicím statek Křivou Ves. Anna z Losu odkazuje roku 1596 celý svůj majetek dceři Alžbětě, manželce Jindřicha Beřkovského ze Šebířova. Alžběta s Jindřichem zvětšují panství koupí Strančic roku 1604 a poplužních dvorů v Kovářovicích a Březkách. Nechali také přestavět lojovickou tvrz na nevelké, ale pohodlné renesanční sídlo. Po smrti Jindřicha Beřkovského, který zemřel bez dědiců, přechází majetek roku 1622 do rukou Mikuláše Beřkovského z Šebířova a na Košeticích. zámek Lojovice - soukromý archiv Mikuláš se snažil zachránit majetek přestupem ke katolictví, ale jeho syn Albrecht toto odmítl a odchází do emigrace /padl roku 1636 ve švédských službách v bitvě u Wittstoku/ a tak Mikuláš roku 1627 prodává Lojovice Krištofu Vratislavovi z Mitrovic na Dírném a Březině. Panství tehdy zahrnovalo tvrz Lojovice s poplužním dvorem, ovčínem, pivovarem a mlýnem, ves Mokřany s mlýnem, poplužní dvůr Březky, vsi Řepčice, Strančice, Křivou Ves, Klenov a části vsí Radějovice, Radimovice a Herinku. Vratislav ještě roku 1629 přikupuje Kostelec u Křížků. Roku 1646 odkazuje Lojovice Evě Frebonii Lemairové, rozené z Bernhalu. Ta však roku 1669 umírá a panství připadlo jejím devíti nezletilým dětem. Teprve roku 1695 se Kateřina Terezie Leimarová pokusila vyplatit své sourozence. Cena však přesahovala její finanční možnosti a tak roku 1710 Lojovice získává lékař Jan František Löw z Erlsfeldu. Po jeho smrti roku 1725 se panství ujímá jeho syn, Jan Josef. Ten započal kolem roku 1750 z přestavbou a rozšířením panského sídla na jednopatrový trojkřídlý barokní zámek. Z té doby je i zahrada s jezírky, drobnými plastikami, obehnaná mohutnou zdí. Jan Josef prodává Lojovice, Křivou Ves, Mokřany a Řepčice roku 1779 Maxmiliánu ingnisovi z Ehrenburgu. Od té doby se zde opět začínají v rychlém sledu měnit majitelé /František Heilberger, Jan hrabě Nostic-Rhieneck, Antonín Svoboda, Prokop hrabě Vratislav z Mitrovic, Jan a Eleonora Erbenovi, Fridrich hrabě Deym ze Střiteže, Gabriela Buquoyová, rozená z Rottenhanu/. Od ni Lojovice kupuje roku 1834 Ervín hrabě Nostic-Rhieneck, majitel sousedního Štiřína. Nostic Lojovice držel plných třicet pět let, než je roku 1869 prodává továrníkovi Františeku Ringhofferovi, z nedaleké Kamenice, který o rok později kupuje také nedaleký zámek Štiřín. Do dnešní podoby byl zámek upraven v letech 1902 – 1903. Po válce, když vypukla v Terezíně tyfová epidemie, zde byli umístěny děti do čtyř let a po roce 1948 bylo na zámku umístěno jedno z oddělení fakultní nemocnice v Praze. Později zde byla umístěna léčebna drogově závislých. V současné době se zámek nachází v soukromých rukou a pro veřejnost je nepřístupný.



Stručná historie majitelů panství






Břízští z Břízy

  Vladycký rod Břízských z Břízy byl jednou z odnoží Netvorských z Březí, od nichž se oddělili v průběhu 15. století. Jejich předkem byl purkrabí na Konopišti Jan Břízský. Počátkem 16. století je připomínán Jan Břízský, který sedí na Březí a později dokupuje ještě Osečeny a Kňovice. Jeho příbuzný Petr Břízský sedí na Lojovicích, které se pak stávají centrem jejich nevelkého panství. Stopy tohoto rodu mizí koncem 16. století.




Beřkovští ze Šebířova

  První zmínky o vladyckém rodě Beřkovských ze Šebířova se datují do roku 1457, kdy je připomínán Radslav I. z Šebířova. Nejznámější člen tohoto dosud bezvýznamného rodu se stal Radslav II. , který byl poradcem krále Vladislava Jagellonského a od roku 1512 nejvyšším písařem. Vlastní beřkovské panství, Kokořín a kupuje Liběchov. Beřkovice držel rod až do roku 1597, kdy je Mikuláš Beřkovský prodal míšeňskému rytíři Zikmundovi z Blevic a Nosovic. Po bitvě na Bílé hoře členové rodu emigrovali. Posledním mužským potomkem rodu byl Albrecht Eusebius Beřkovský, který roku 1636 padl jako důstojník švédského vojska.


Vratislavové z Mitrovic

  Prvním známým předkem byl Vratislav, přívrženec Jiřího z Poděbrad, který roku 1448 kupuje Mitrovice u Sedlčan a od roku 1462 byl purkrabím Pražského hradu. Vratislavové se však dlouho nemohli domoci významnějšího postavení a majetku, proto museli sloužit u bohatého panstva. Zlom nastal na přelomu 16. a 17. století, kdy se roku 1591 Václav Vratislav z Mitrovic účastní jako panoš císařské delegace do Turecka. Během jednání v Cařihradě vypukla mezi sultánem a císařem válka a Václav Vratislav je Turky uvězněn. Podařilo se mu však uprchnout a roku 1595 se vrací do vlasti. Za stavovského povstání podporuje císaře a za své služby je povýšení do panského stavu. Obdržel také některé úřední hodnosti díky nimž se dostává po porážce stavovského povstání k výhodným konfiskacím. Zemřel roku 1635 a svým potomkům zanechal značné jmění. Vratislavové z Mitrovic vlastnili např. Kost, Kamenici nad Lipou, Radkov, Mníšek, Skřípel, Dírnou, Chlumčany, Krnsko, Zálší, Řehnice aj. Vratislavové z Mitrovic jsou dodnes prokazatelně žíjícím rodem.



Nosticové

  Předkem České větve Nosticů byl Hartwig z Nostic, jeden ze tří synů Kašpara z Nostic. Jeho pravnuk Jan Nostic po sobě zanechává dva syny, Ottu II. a Jana Hartwiga.
  Otta je zakladatelem linie na Rokytnici. Roku 1675 je tato linie povýšena do stavu svobodných pánů, roku 1692 do stavu říšskohraběcího. Roku 1890 tato linie hrabětem Josefem Nosticem vymírá.
  Jan Hartwig založil linii Rienecků. Působil jako tajný rada a vrchní kancléř českých zemí. Hlavním sídlem linie Nosticů-Rienecků byl nejprve zámek Pakoměřice a po zřízení zámku Měšice přenesli své hlavní sídlo roku 1775 tam.
  Mimořádnou osobností tohoto rodu v Čechách, která usměrnila vývoj celého rodu v Čechách byl ale Otto Nostic druhý syn Kašpara Nostice, který po porážce českého povstání roku 1620 využil svého postavení a bezohlednou politikou proti poraženým stavům se snažil zalíbit u vídeňského dvora. Při rozprodávání zkonfiskovaného majetku patřil k nejhamižnějším a skupoval celé panství i pražské domy. Když roku 1630 zemřel, patřili již Nosticové k nejbohatším z českého panstva.
  K dalším významným představitelům rodu patřil František Antonín Nostic-Rieneck, byl považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. zemského patriotismu, hájil české království i český jazyk před záměry Vídně. V letech 1781 – 1783 nechal vystavět budovu Tylova divadla, jeho pražský dům se stával centrem společenského života, setkávali se zde významní učenci i aristokracie.
  Po druhé světové válce byli Nosticové z Čech odsunuti a jejich majetek zkonfiskován. Dnes převážná většina členů tohoto rodu žije v Německu a v Rakousku.


Deymové ze Střítěže


  Historii vladyckého rodu Deymů ze Střítěže lze sledovat až od konce 15. století. V té době jsou usazeni na menších statcích na Písecku / Čimelice, Nadějkov / a nevynikají velkým majetkem. Vše se pro tento rod ještě zhoršilo po porážce stavů roku 1620 na Bílé hoře. Většina členů rodu se totiž do povstání zapojila na straně stavů a jsou potrestáni ztrátou i toho mála co měli. Někteří odešli do emigrace, ale většina jich byla tak chudá, že jim císařští komisaři neměli co zabavit. Rod se z této pohromy vzpamatovává až v polovině 17. století, kdy získávají nějaký majetek a i vážnost rodu roste. Roku 1708 jsou povýšeni do panského stavu a roku 1730 dokonce získávají hraběcí titul. Když roku 1741 vtrhl do Čech Karel Albrecht VII. Bavorský a nechal se korunovat na úkor Marie Terezie českým králem, postavil se Václav Přibík Deym na jeho stranu a zasloužil se o to, že se jeho potomci usadili v Bavorsku. Jiní představitelé rodu se naopak řadili k přívržencům Marie Terezie. V této rozpolcenosti pokračovali Deymové i nadále a to třeba roku 1848, kdy se hrabě Vojtěch Deym angažoval za českou národní stranu, kdežto jeho příbuzný hrabě Bedřich Deym se stejně angažoval za stranu proněmeckých liberálů.

Buquoyové

  Buquoyové jsou starým francouzským rodem pocházejícím z hrabství Artois. Původně se psali de Longueval, roku 1566 je ale španělský král Filip II. povýšil na hrabata s přídomkem Buquoy.
  Do Čech se dostávají prostřednictvím Karla Bonaventury Buquyoe roku 1618, který zde jako vrchní velitel císařských vojsk bojuje proti povstalým českým stavům. Roku 1619 poráží Petra ze Švamberka a roku 1620 darovací listinou císaře Ferdinanda II. dostává jeho majetek. Účastnil se bitvy na Bíle hoře a za své služby byl císařem náležitě obměněn. Držel např. panství Nové Hrady, Rožmberk, tvrze Žumberk a Cukštejn. Tyto panství drží Buqoyové až do roku 1945. Karel Bonaventura umírá roku 1621 při obléhání Nových Zámků ve věku 50 let.
  Významnými představiteli rodu byli také Jiří František August Buquoy /1781 – 1851/ významný fyzik a filozof a pak Ludvík Arnošt Buquoy /1783 – 1834/, označovaný za jednoho z nejvýznačnějších malířů krajinářů v Čechách v první polovině 19. století.
  Posledním Buquoyem v Čechách byl Karel Jiří (1885 - 1952), který byl po válce jako člen SdP /Sudetoněmecké strany/ zatčen, obviněn z kolaborace, odsouzen ke konfiskaci majetku a žaláři, kde roku 1952 umírá.

Ringhofferové

  František Ringhoffer se vyučil ve Vídni kotlářem a roku 1769 se dostává do Prahy. Zde si otvírá svou první dílnu s mědikoveckým zbožím. Jeho syn Josef se stává mědikoveckým mistrem a roku 1812 přebírá po otci živnost. Nedaleko Prahy v Kamenici zřizuje měděný hamr. Jeho syn František se po obdržení výučního listu v otcově továrně vydává do světa a po svém návratu se osamostatňuje, dostává v Praze povolení k tovární výrobě mědikoveckého a mosazného zboží. Protože prostory na Starém městě, v kterých dosud vyráběl, již nevyhovovaly, kupuje roku 1847 dům na Novém Městě /dnes Opletalova ulice č.1284/, výrobu sem přestěhoval a zároveň rozšířil o výrobu strojů. František Ringhoffer správně odhadl rozvoj železnice, zahájil výrobu železničních vozů a až do roku 1882, kdy zahájili výrobu v Kopřivnici, neměl v českých zemích konkurenci. František Ringhoffer umírá roku 1873, necelé dva měsíce před vídeňským burzovním krachem. Rok před svou smrtí ještě získává od císaře Františka Josefa I. Řád železné koruny II. třídy za zásluhy na poli průmyslu, spojený se ziskem dědičného titulu svobodných pánů. Po otcově smrti se firmy ujali jeho synové František, Viktor a Emanuel. Prakticky však firmu řídil František, který vystudoval ženijní akademii. Sortiment rozšířil i na tramvaje a již roku 1876 byl na Smíchově vyroben první vůz pro pražskou koněspřežnou dráhu. Za první světové války se Ringhofferovy závody částečně přeorientovaly na válečnou výrobu a ze státních zakázek měly obrovské zisky. Po roce 1945 byly Ringhofferovy závody znárodněny a v roce 1946 z nich byl vytvořen národní podnik Tatra.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz