zámek Luštěnice

klik

Hlavní stránka


Žampachové z Potštejna páni z Lamberka - Zvířetic z Cimburka a Tovačova Krajířové z Krajku ze Šelmberka z Lobkovic Hasištejnští z Lobkovic Černínové z Chudenic Clam-Gallasové Nosticové-Rieneckové

zámek Luštěnice zámek Luštěnice - soukromý archiv
  Nejstarší zmínka o Luštěnicích je z roku 1268. kdy zde sedí Pavel z Luštěnic. Další zmínka o vsi je z roku 1387, kdy zde sedí Mikuláš z Potštejna. Majitelé se během 15. století často mění. Nejprve je to Vilém ze Zvířetic, pak v letech 1402 – 1424 Ctibor ze Stakor a roku 1481 kupuje Luštěnice pán na nedaleké Boleslavi Jan z Cimburka a Tovačova a připojuje je k boleslavskému panství. Po Janově smrti dědí panství jeho syn Adam, ale tem brzy umírá a jím vymírá celý rod pánů z Cimburka a Tovačova. Panství tedy přechází na Janovu druhou manželku Johanku z Krajku. Ta se podruhé vdává za královského komorníka Jana ze Šelmberka a na Kosti. Po jeho smrti roku 1508 odkazuje Johanka celé panství svému bratru Kumrátu z Krajku. Krajířové z Krajku zde sedí až do roku 1588, kdy Luštěnice kupuje s celým boleslavským panstvím Jiří z Lobkovic. Ten toto zboží vzápětí mění se svým příbuzným Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic za panství chomutovské. Roku 1595 využili Boleslavští nevalné finanční situace Bohuslava Hasištejnského a vykupují se z poddanství. Tak Hasištejnští přenášejí své centrum panství na Kosmonosy.
zámek Luštěnice zámek Luštěnice - soukromý archiv Od tohoto roku tedy Luštěnice náleží k panství kosmonoskému. Počátkem 17. století se na panství mění majitel, když si Eva Hasištejnská bere Jiřího Fridricha z Hohenlohe. Tomu je ale majetek za účast ve stavovském povstání zkonfiskován. Protože však zavčas přechází na stranu Habsburků, je panství navráceno jeho ženě. Od ní panství nejprve kupuje roku 1628 Gottfried Hendrich z Pappenheimu a pak roku 1650 Heřman Černín z Chudenic. Luštěnice jsou součástí kosmonoského panství až do roku 1739, kdy je byl nucen hrabě Jakub Heřman Černín z Chudenic prodat advokátovi Josefu Scherzerovi z Kleinmühlu. Ten zde nechává kolem roku 1740 postavit zámek v pozdně barokním stylu.
zámek Luštěnice po opravě zámek Luštěnice po opravě Tento rod zde sedí až do roku 1774, kdy zámek i se vsí prodává Eliáš Scherzer hraběti Kristiánovi Filipovi Clam-Gallasovi, který Luštěnice připojuje k Horkám nad Jizerou, kde měl své sídlo. Od Clam-Gallasů získávají roku 1805 Horky nad Jizerou a tím i Luštěnice Nosticové-Rieneckové, kteří zámek v Luštěnicích již využívali jen jako správní centrum panství a kanceláře pro panské úředníky. Zámek postupně chátral a opravy se dočkal až za socialismu. Od roku 2007, kdy zámek kupuje firma LUPIS, prošel celý areál nákladnou rekonstrukcí a v současné době je v jeho přízemních prostorách pobočka Čeké pošty. Oficiální stránky zámku - www.zameklustenice.cz



Stručná historie majitelů panství




Žampachové z Potštejna

  Historie tohoto rodu začíná již ve 13. století, když si Půta ze Žižkov nad vsí postavil hrad Potštejn a od roku 1259 se psal již z Potštejna. V té době se rod dělí na dvě větve, potštejnskou a litickou, kterou založil Půtův bratr Protiva. Ve 14. století začal tento rod nabývat další panství – Vamberk, Králíky, Choceň atd. Ne všichni členové rodu si však počínali v souladu se zákonem a například Mikuláš z Potštejna a na Chocni podnikal loupeživé výpady do okolí. Jeho řádění musel učinit přítrž až Karel IV. , jehož vojsko nejprve dobilo Mikulášův hrad Choceň a následně i Potštejn, kde Mikuláš zahynul v troskách hradu. Roku 1357 získal Čeněk z Potštejna od krále Karla IV. panství a hrad Žampach a od té doby se příslušníci této větve začali nazývat Žampachové z Potštejna. V období husitských válek stojí Žampachové na straně podobojí a Mikuláš Žampach z Potštejna také připojuje svou pečeť pod stížný list českých pánů zaslaný do Kostnice, proti upálení Jana Husa. Roku 1448 Jan Žampach pomáhá z obsazením Prahy Jiříkovi z Poděbrad. Sláva rodu ale již koncem 15. století začíná uvadat. Tento rod vymírá roku 1645 Jindřichem Burianem.


z Cimburka

  Cimburkové byli starým panským rodem, který odvozoval své jméno od rodového hradu Cimburk nad potokem Pachem u Poličan, nedaleko Kutné Hory.
Zde také seděl Ctibor, který po smrti krále Otakara statečně vzdoroval cizincům okolo Prahy. Koncem 13. století získává území kolem Trnávky v blízkosti Moravské Třebové a nechává zde postavit nový hrad Cimburk. Ten dědí jeho synové Bernard a Ctibor. Krátce nato, ale hrad přechází do majetku pánů z Lipé. Dochází zde k výměně za rozsáhlá území nad horním povodím stupavským, kde Bernard v letech 1320 – 1330 vystavěl třetí a poslední hrad Cimburk.
  Ctibor roku 1358 získává městečko a tvrz Tovačov a zakládá tak tovačovskou větev tohoto rodu. Tato větev zde sedí až do roku 1502, kdy smrtí Adama Tovačovského z Cimburka vymírá po meči.
   Moravská větev věhlasem předčila a zastínila větev českou, která pocházela od potomků Bernarda. Nazývala se Střimelicko - Cimburská, podle Hradových Střimelic, které drželi. Drželi také např. Jemniště, Pětichvosty, Dalkovice, Vojslavice atd. I tato větev ale nakonec v 17. století vymírá, tentokrát po přeslici.


Krajířové z Krajku

  Rod Krajířů z Krajku pochází z Kraňska. Jako první do Čech přichází Konrád Krajíř jako dvořan krále Václava IV. a dostává od něj hrad Landštejn nedaleko rakouských hranic. Landštejn se stal až do začátku 16. století centrem jejich panství. V těchto letech se Krajířové dělí na tři větve. Volf Krajíř zůstal v držení Landštejna, jeho bratranci Lipold a Jindřich vlastnili některé statky na jižní Moravě a jeho další bratranec Konrád seděl na Brandýse nad Labem a pak na Mladé Boleslavi. Stavovského povstání se Krajířové účastnili na obou stranách konfliktu a tak zatímco Volf, věrný Ferdinandovi I., se stává nejvyšším purkrabím, Arnošt Krajíř přichází o Brandýs nad Labem. Rod Krajířů z Krajku vymírá ještě v 16. století.




ze Šelmberka

  Páni ze Šelmberka pochází z rozrodu Buziců. Jejich předkem byl Přibyslav z Křimína, který roku 1318 vlastní hrad Šelmberk u Mladé Vožice. Šelmberkové vlastnili majetky nejen v Čechách, ale i na Moravě / roku 1359 drží Čeněk a Ondřej Prostějov a 1387 bratři Jindřich a Přibík hrad Kraví Hora /. Nejvýznamnějším představitelem rodu byl Jan ze Šelmberka, který na přelomu 15. a 16. století zastával funkce nejvyššího kancléře a nejvyššího komorníka království. Byl majitelem hradů Kost a Trosky. Po jeho smrti roku 1508 se majetek Šelmbeků pomalu rozplývá a věhlas rodu slábne. Ještě Jaroslav ze Šelmberka držel Přerov nad Labem a Hrádek nad Sázavou / dnes Komorní Hrádek / ale roku 1597 rod pánů ze Šelmberka vymírá.



Lobkovicové

  Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo „Popel jsem a popel budu“ , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."
  Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak stahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.
  Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628.
  Lobkovicové jsou dodnes žijící a bohatě rozvětvený rod.


Hasištejnští z Lobkovic

  Zakladatelem rodu Hasištejnských z Lobkovic byl syn Mikuláše, Mikuláš II, který po svém otci dědí hrad Hasištejn. Krátce po svém vzniku se rod dělí na větev hasištejnskou a Popelů z Lobkovic. V 15. století se proslavili dva členové rodu, Jan a Bohuslav Hasištejnští. Jan se narodil roku 1450 na Hasištejně, byl nejstarším synem Mikuláše II., významným šlechticem a diplomatem ve službách krále Vladislava Jagellonského. Roku 1469 byl jmenován hejtmanem města Kadaně. Tím se stává Kadaň centrem lobkovických držav. Zemřel roku 1517 a je pohřben v kadaňském klášteře Čtrnácti svatých pomocníků. Jeho mladší bratr Bohuslav narozený roku 1461, byl ve své době označovaný jako nejvýznamnější latinsky píšící humanista v Čechách. V letech 1475 – 1482 studoval v Itálii, kde na universitě v Bologni získal doktorát. Podnikl studijní cestu po Středomoří. Po návratu se neúspěšně snažil o církevní kariéru. Vrátil se na hrad Hasištejn, kde založil největší a nejlepší knihovnu své doby a to nejen v Čechách. Na Hasištejně také roku 1510 umírá. Posledním potomkem rodu, který se výrazněji zapsal do historie byl Bohuslav Felix, který ač katolík se stal jedním z předáků protestantské opozice. Zasloužil se také o rozmnožení lobkovického majetku. Jeho potomci však majetek rozházeli, rodový hrad Hasištejn postupně zpustl a počátkem 17. století mizí z Čech i rod Hasištejnských z Lobkovic.

Černínové z Chudenic

  Černínové jsou zmiňováni již ve 12. století a svůj původ odvozují od obce Chudenice nedaleko Klatov, kterou drželi nepřetržitě od roku 1291 až do roku 1945. Do 17. století rod nijak zvlášť nevynikal a zviditelnil se až v období ostrých střetnutí mezi českými stavy a Habsburky. Do povědomí vešli především bratři Diviš a Heřman Černín z Chudenic, kteří v tomto střetnutí stáli na opačných stranách. Diviš na straně stavů a Heřman na straně Habsburků.
  Diviš Černín z Chudenic byl vychován na dvoře Rudolfa II, ve své kariéře dovedl chytře kombinovat císařskou přízeň s přízní stavovské oposice. Od roku 1614 zastává funkci hejtmana na Pražském hradě a byl to on, kdo vpustil roku 1618 ozbrojené stavovské vůdce a umožnil tak svržení místodržících Slavaty a Martinice z oken pražského hradu. Po bitvě na Bílé hoře byl roku 1621 uvězněn a 21.června 1621 na Staroměstském náměstí popraven.
  Heřman se naopak od první chvíle, kdy se vrátil ze zahraničí, kde se živil jako voják, přimkl k mocné skupince horlivých katolíků a stál neochvějně na straně císaře. V bitvě na Bílé hoře bojoval v císařském vojsku a za své služby byl roku 1623 povýšen do panského stavu a roku 1627 získává hraběcí titul. Z konfiskací získává značný majetek. Roku 1644 ještě podniká jako císařský posel diplomatickou cestu do Cařihradu. Svou obratností zde dosáhl odvrácení tureckého útoku proti císaři. Po svém návratu se stahuje na své panství a roku 1651 zde bezdětný umírá a jeho dědicem se stává prasynovec Humprecht Jan.
  Humprecht se stal císařským vyslancen v Benátkách, kde se nadchl pro zdejší umění, oženil se z Italkou Marií Dianou de Gazoldo a po návratu do Čech jí nechal vystavět zámek Humprecht. Za jeho života začala také stavba Černínského paláce na Hradčanech, kterou dokončil až jeho syn Heřman Jakub. Humprecht Jan umírá v ústraní roku 1682 na svém zámku v Kosmonosech.
  Rod Černínů z Chudenic vlastnil např. Jindřichův Hradec, Kozel, Kost, Krásný Dvůr, Kosmonosy atd. Potomci tohoto rodu žijí dodnes v několika větvích v cizině i u nás doma.


Clam-Gallasové

  Tento šlechtický rod vznikl teprve roku 1757 spojením rodu Clamů s rodem Gallasů. Ten rok se Kristián Filip z Clamu oženil s dědičkou gallasovského majetku Marií Annou, hraběnkou z Gallasu. Věhlasnějším a movitějším rodem v tomto spojení byl rod Gallasů, kteří se do Čech dostávají již za třicetileté války v osobě Jana Matyáše z Gallasu. Ten nejprve zastává post generála jízdy ve Valdštejnově armádě, ale roku 1634 se podílí na spiknutí proti němu. Když byl Valdštejn toho roku v Chebu zavražděn, Jan Matyáš dostává jako odměnu od císaře velkou část jeho majetku. Centrem jejich panství se stává Frýdlant, ale vlastní ještě např. Liberec, Smiřice, hrad Grabštejn, zámek Lamberk atd. V Praze vlastnili Gallasové jeden z nejkrásnějších barokních paláců v Čechách, na kterém pořádali společenské dýchánky nejpřednějších skladatelů a hudebníků své doby. Poslední mužský potomek František Clam-Gallas zemřel roku 1930.


Nosticové

  Předkem České větve Nosticů byl Hartwig z Nostic, jeden ze tří synů Kašpara z Nostic. Jeho pravnuk Jan Nostic po sobě zanechává dva syny, Ottu II. a Jana Hartwiga.
  Otta je zakladatelem linie na Rokytnici. Roku 1675 je tato linie povýšena do stavu svobodných pánů, roku 1692 do stavu říšskohraběcího. Roku 1890 tato linie hrabětem Josefem Nosticem vymírá.
  Jan Hartwig založil linii Rienecků. Působil jako tajný rada a vrchní kancléř českých zemí. Hlavním sídlem linie Nosticů-Rienecků byl nejprve zámek Pakoměřice a po zřízení zámku Měšice přenesli své hlavní sídlo roku 1775 tam.
  Mimořádnou osobností tohoto rodu v Čechách, která usměrnila vývoj celého rodu v Čechách byl ale Otto Nostic druhý syn Kašpara Nostice, který po porážce českého povstání roku 1620 využil svého postavení a bezohlednou politikou proti poraženým stavům se snažil zalíbit u vídeňského dvora. Při rozprodávání zkonfiskovaného majetku patřil k nejhamižnějším a zkupoval celé panství i pražské domy. Když roku 1630 zemřel, patřili již Nosticové k nejbohatším z českého panstva.
  K dalším významným představitelům rodu patřil František Antonín Nostic-Rieneck, byl považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. zemského patriotismu, hájil české království i český jazyk před záměry Vídně. V letech 1781 – 1783 nechal vystavět budovu Tylova divadla, jeho pražský dům se stával centrem společenského života, setkávali se zde významní učenci i aristokracie.
  Po druhé světové válce byli Nosticové z Čech odsunuti a jejich majetek zkonfiskován. Dnes převážná většina členů tohoto rodu žije v Německu a v Rakousku.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz