zámek Nižbor

klik

Hlavní stránka


z Valdeka Lucemburkové z Janovic
Kapounové ze Smiřic Ottové z Losu Míčanové z Klinštejna Morzínové Schwarzenberkové Valdštejnové Fürstenberkové

zámek Nižbor hrob Karla Egona Fürstenberka II. v nedalekém lesíku
  Nižbor je poprvé zmiňován roku 1265 a to jako gotický hrad a oblíbené sídlo krále Václava II. V letech 1278 – 1283, kdy byl Václav II. ještě nezletilý a zemi spravoval Ota Braniborský, je na Nižboru purkrabím Dětřich Špaček z Kostelce. Roku 1307 se novým majitelem hradu stává Vilém z Valdeka, který zároveň získal i hrad Křivoklát. Po jeho smrti roku 1319 se Křivoklát vrací královské koruně, ale Nižbor dědí Vilémův syn Zbyněk. Ten hrad ale již roku 1320 vrací králi Janu Lucemburskému výměnou za sedm vsí. Jan Lucemburský pak hrad postoupil jako zástavu za peněžité půjčky pánům z Janovic. Roku 1341 zde sídlí mladší bratr Karla IV. Jan Jindřich vévoda Korutanský. Za husitských válek byl hrad roku 1425 dobit husitským vojskem pod vedením Aleše Šternberka, z holické větve tohoto rodu a Hanušem z Kolovrat a na Krašově. Po dobití se majitelem Nižboru stává Petr Kapoun ze Smiřic, který nechává poničený hrad opravit. Kapunové ze Smiřic zde sedí až do roku 1498, kdy hrad opět přechází na krátký čas na královskou korunu. Již roku 1510 je ale novým majitelem Jan Otta z Losu. Otta nechal pod hradem zřídit železnou huť a jeho syn Jan nechává roku 1538 výrazně posílit obranu hradu. nádvoří zámku Roku 1601 se zde mění majitel, kterým se stává Konrád Šanovec ze Šanova. Konrád byl císařským komorníkem a hejtmanem Pražského hradu. I Konrád Nižbor přestavěl, tentokrát v renesančním slohu. Přestavbou se ovšem tak zadlužil, že již roku 1613 je Nižbor prostřednictvím soudu prodán Fridrichovi Míčanovi z Klinštejna / jedna z větví Ronoviců /. Fridrich roku 1616 umírá a Nižbor přechází na syna Albrechta a jeho manželku a Magdalenu Hodkovou, rozenou z Miletína. Albrech se účastnil stavovského povstání a hrozila mu konfiskace majetku, zavčas však prodává Nižbor své manželce, které je panství ponecháno. Ta Nižbor roku 1562 přenechává své vnučce Magdaleně Polyxeně z Landoru, rozené Valdštejnové, která ale zadlužené panství prodává roku 1664 Pavlu Morzinovi z Vrchlabí. Ten panství prodal roku 1679 Janu Adolfu Schwarzenberkovi, pánu na Křivoklátě. V držení Schwarzenberků ale dlouho nezůstal, neboť jej Adolfův syn Ferdinand Vilém prodal roku 1685 Arnoštu Josefu Valdštejnovi. Jeho syn Jan Josef v letech 1720 – 1724 nechává hrad přestavět na barokní zámek. Nechal zasypat hradní příkopy, zbourat obranné hradby a postavit novou zámeckou kapli. Po roce 1731 přechází zámek Nižbor do vlastnictví rodu Fürstemberků, to když si Josef Vilém Fürstemberk, majitel Křivoklátu, bere dceru a dědičku po Janu Josefu z Valdštejna Anie Annu. Fürstemberkům Nižbor náleží až do první pozemkové reformy roku 1929, kdy připadl státu.



Stručná historie majitelů panství


z Valdeka

  Páni z Valdeka jsou odnoží Zajíců z Valdeka, kteří pocházeli z velkého rozrodu Buziců. Zakladatelem větve pávů z Valdeka byl Oldřich Zaječek, který se z Valdeka psal od roku 1263. Rod pánů z Valdeka sídlil na různých hradech v Podbrdsku a Vltavsku. Podle sídel se pak psali z Litně, ze Zbořeného Kostelce, z Lešan, z Drahlína, z Týnce / nad Sázavou / atd.   Prvním významným členem rodu byl Vilém Zajíc z Valdeka. Byl odpůrcem kandidatury Rudolfa I. Habsburského na korunu římského krále a postavil se na stranu Jindřicha Korutanského. Po snaze Jindřicha upevnit si český trůn za pomoci míšeňských a korutanských rytířů se Vilém roku 1309 staví proti jeho vládě a bojuje proti cizím žoldnéřům. Roku 1310 Jindřich Korutanský uprchl z Čech a králem se po sňatku s Eliškou Přemyslovnou stává Jan Lucemburský. Vilém se stal mluvčím šlechticů, kteří se stavěli proti vlivu Jindřicha z Lipé / v nepřítomnosti Jana Lucemburského byl správcem království /. Když se Jan Lucemburský snažil upevnit svou vládu v Čechách za pomoci hrabat a rytířů z Porýní, staví se Vilém Zajíc proti králi a roku 1319 brání proti němu Prahu. Ten samý rok se ale s králem usmiřuje. Vilém Zajíc z Valdeka zemřel roku 1319 ve službách Ludvíka IV. Bavora / od roku 1314 římský král a od roku 1328 císař Svaté říše římské /, poté co byl raněn v bitvě u Dachova v Bavorsku. Zbyněk Zajíc z Valdeka roku 1335 kupuje od Jana Lucemburského vesnici Klapí s tvrzí Libochovice a nedaleký hrad, který Zbyněk pojmenoval Hazmburk a udělal z něj nové rodové sídlo. Od té doby se rod Zajíců začal nazývat z Hazmburka / německy Hasenburg – Hase – zajíc /. Tato větev pánů z Valdeka / Hazmburka / i s jejich odnožemi vymírá v 17. století.

Lucemburkové

  Zakladatelkou tohoto rodu byla hraběnka Ermesinda / 1186 – 1247 /, dcera hraběte Jindřicha IV. Slepého. Lucemburkové pak vzešli z jejího manželství s Walramem, hrabětem Limburským. Svůj predikát odvozují od hrabství lucemburského, na východní hranici Svaté říše římské. První z rodu, kdo se výrazněji prosadil, byl Balduin Lucemburský / 1285 – 1354 /, který byl roku 1308 zvolen trevírským arcibiskupem a nebylo to zdaleka vše. Balduínův bratr Jindřich VII. Lucemburský je ten samý rok zvolen za římského krále a roku 1312 za císaře Svaté říše římské. Od roku 1292 byl ženat s Markétou Brabantskou, měl jednoho syna Jana Lucemburského / budoucího českého krále / a dvě dcery, Marii a Beatrix. Jan Lucemburský / 1296 – 1346 / se stavá ve svých šestnácti letech českým králem a téhož roku, tedy 1310 se konala i jeho svatba s Eliškou Přemyslovnou. Oficiální korunovace za českého krále proběhla roku 1311. Po neúspěšném panování posílá do Čech roku 1333 svého syna Václava – Karla. / 1316 – 1378 /. Karel byl ještě jako dítě oddán roku 1323 v Paříži z Blankou z Valois, ale jako manželé spolu začali žít až roku 1334, když Blanka přijíždí za Karlem do Prahy. Pod Karlovou rukou začala země vzkvétat a stala se centrem římské říše. Jeho mladší bratr Jan Jindřich / 1322 – 1375 /, český kralevic, markrabě moravský a vévoda tyrolský. První manželkou mu byla Markéta Tyrolská dcera Jindřicha Korutanského, z kterou se ale roku 1349 rozvedl. Oženil se hned o rok později s Markétou Opavskou s níž měl pět dětí. Po její smrti roku 1363 se oženil ještě dvakrát. 1364 s Markétou Habsburskou a 1366 s Alžbětou z Oettingenu. Jan Jindřich si za své sídelní město vybral Brno. Královská lilie Lucemburků vymírá Zikmundem Lucemburským / 1368 – 1437 /. Zikmund byl synem Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Byl to významný evropský politik, v Čechách ovšem neoblíbený, především kvůli Janu Husovi, jehož upálení na hranici je mu připisováno za vinu. Jeho hlavním cílem byla reforma církve a Svaté říše římské. Od roku 1374 byl zasnouben s nejstarší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Marií. Roku 1385 se s Marií oženil a usedl na uherský trůn, kde vydržel celých padesát let. Po smrti Václava VI. / syn Karla VI. a jeho třetí manželky Anny Svidnické /, se stává Zikmund jediným dědicem českého království. Česká husitská šlechta se ale proti jeho nástupnictví postavila a tak Zikmund vyhlásil roku 1420 ve Vratislavi proti odbojným Čechům křižáckou výpravu. Po celé řadě porážek konečně vítězí roku 1434 v bitvě u Lipan a je přijat za českého krále. Poslední slavný Lucemburk z královské linie umírá roku 1437 ve Znojmě.



Kapounové ze Smiřic

  První zmínka o tomto vladyckém rodu je z roku 1405, kdy se na Krňovicích u Třebechovic pod Orebem připomíná Petr Kapoun ze Smiřic.Jeho manželkou byla Anna ze Smrčku, s kterou měl dva syny Bořivoje a Alexandra. Bořivoj v armádě ve Slezsku a v Polsku, oženil se s Veronikou s Vřesovic a roku 1472 sedí na Nižboru. Později byl purkrabím na Pražském hradě. Jeho syn Petr nejdříve sedí na Nižboru a roku 1530 kupuje Liteň, kterou po něm dědí jeho syn Václav. Václavovou ženou byla Kateřina z Dračova s kterou měl syny Adama, Jiřího a Šebestiána. Adam roku 1566 kupuje za svůj podíl na Litni Číčovice. Jiří a Šebestián se dělí o Liteň. Ti zde ale tak špatně hospodařili, že jejich podíly přechází do prodeje a oni umírají v chudobě.




Ottové z Losu

  Ottové z Losu byli potomky německého šlechtického rodu z okolí Frankfurtu nad Odrou. Inkolát /něco jako občanství / získali v Čechách roku 1553, ale již od roku 1510 se zejména na podbrdsku prosazovali jako podnikatelé v železářství. Jan Otta z Losu vlastnil na Berounsku Starou huť, Nižbor a Letovice, kde se snažil dobívat železnou rudu. Nejpozoruhodnější postavou rodu byl však Jindřich Otta z Losu, který důsledně hájil zájmy jednoty bratrské. Aktivně se exponoval ve stavovském povstání na straně stavů, za což byl po bitvě na Bílé hoře roku 1621 na Staroměstském náměstí popraven.
  Ottové z Losu vymírají v první polovině 17. století.



Šanovcové ze Šanova

  Šanovcové byli starým vladyckým rodem, který pocházel z Rakovnicka. Prvně se tento rod připomíná v první polovině 15. století a brzy poté se dělí na dvě větve. První, která se vystěhovala do severovýchodních Čech získává prostřednictvím Aleše Šanovského Lomnici nad Popelkou a v dalších generacích Hostinné, Návarov a Lánov. Posledním členem této větve byl Petr, který je připomínán v roce 1579. Druhá větev, Vikartové ze Šanova, se usazují na Plzeňsku. Této větvi postupně náleží drobné statky Kalec u hradu Rabštejn, Skupeč, Hořenice u Kadaně, na Příbramsku Skuhrov a Smolety. Adam z této větve roku 1602 kupuje hrad Nižbor, který barokně přestavěl, se stává komorníkem na dvoře Rudolfa II. a hejtmanem Pražského hradu. Adam byl ženatý s Ludmilou Voděradskou, rozenou z Hrušova, ale z tohoto manželství nevzešel žádný mužský potomek. Šanovcové tak vymírá poslední členkou rodu Dorotou v polovině 17. století.



Míčanové z Klinštejna

  Míčanové z Klinštejna pocházeli z rozrodu Hronoviců / Ronoviců / a jejich předkem byl Častalov na Frýdlantě. Predikát z Klinštejna pochází od stejnojmenného hradu. Ze severních Čech se tento rod postupně rozšířil na Českobrodsku, Benešovsku, Táborsku atd. Ve 14. století se rod dělí na několik větví – Kokořínskou, Škvírečkou a Roztockou. Kokořínská větev drží postupně Kokořín, Šemanovice, Truksavu a Pesany, Vinařice atd. Ze Škvorecké větve Čeněk drží Polánky, Vožici, Chýnov, Svéráz a Zátoň. Měl dva syny Čeňka a Litvína. Čeněk se oženil s Kateřinou z Dubečka a Okoře, stal se purkrabím Pražského hradu, královským prokurátorem a od roku 1462 vlastnil Škvorec z částí Úval. Jeho bratr Litvín držel Drozany a Týřov a od roku 1477 byl královským komorníkem. Tato větev zašla po přeslici, pěti dcerami mladšího z bratrů, Litvína. Poslední třetí větev rodu – Roztocká drží např. Toužetín, Vinařice, Žirotín. Čeněk drží část Smiřic, Řetovice a Batřkovice. Jeho syn Jaroslav se stal hejtmanem Slánského kraje. V dalších letech se tato větev Míčanů z Klinštejna usazuje na Odlochovicích, Žehrovicích, Mšeci, Loděnicích, Kamenici atd. Pro bitvě na Bílé hoře odchází pro víru ze země roku 1628 Jan Vilém na Čížkajicích. Posledními členy této větve byli bratři Ignác Vojtěch a Václav Míčanové z Klinštejna z nichž Václav prodává roku 1663 Keblov, Vestec a dvůr v Sedlci. Po tomto datu se sice ještě objevuje jméno Míčan, ale není prokázáno zda šlo o pokračovatele tohoto rodu.


Morzinové

  Morzinové byli starý italský šlechtický rod. Do Čech se dostává počátkem 17. století za třicetileté války v osobě Kamila Rudolfa z Morzina, generála habsburské armády. Roku 1632 byl Morfinům přiznán český inkolát / obdoba dnešního občanství / a roku 1636 byli povýšeni do říšského hraběcího stavu. Když byl roku 1634 zákeřně zavražděn v Chebu Albrecht z Valdštejna získává po něm hrabě Jan Rudolf Morzin, císařský polní maršálek, vrchlabské panství, které se stalo jejich hlavním sídlem v Čechách. Jeho syn Pavel Morzin, který panství převzal roku 1646, byl známý svou snahou násilně vymítit u svých poddaných luteránství. Tento jeho postoj vedl až ke vzpouře poddaných roku 1651, která ale byla násilně potlačena. V jeho době také probíhaly menší úpravy zámku a také byla zřízena domácí kaple. Pavel Morzín umírá roku 1688 a panství přebírá jeho syn Jan Rudolf. Roku 1791 Františkem Morzínem vymírá starší větev rodu a majetek tak spravuje mladší větev, jmenovitě Rudolf Ferdinand Desider Morzin. Za jeho syna Rudolfa dochází roku 1820 na zámku k velkým vnitřním i vnějším úpravám. Rudolfem Morfinem také roku 1881 vymírá celý tento rod. Jediná jeho dcera Aloisie, dědička rodového majetku se provdala za Heřmana Czernina z Chudenic. Tímto spojením pak vzniká rod Czernin – Morzinů. Morzinové vlastnili mimo Vrchlabí také např. Lomnici, Dolní Lukavici, Zdiby, Hostinné atd.

Schwarzenberkové

  Schwarzenberkové jsou původem franský šlechtický rod, poprvé doložený roku 1172. Původní název rodu ale zněl Seinsheim. Až když Erkinger ze Seinsheimu zakoupil na přelomu 14. a 15. století panství Schwarzenberk, začal se psát ze Schwarzenberka. V letech 1420 – 1421 se účastnil válečných výprav proti husitům, začež obdržel od krále Zikmunda do zástavy města Žatec, Kadaň a Beroun a roku 1429 je povýšen do stavu svobodných pánů ze Schwarzenberku. Roku 1599 se Adolf Schwarcwnberg účastnil tažení proti Turkům, kde získal po vítězné bitvě u Rábu titul říšského hraběte a polepšení erbu o hlavu Turka, kterému krkavec vyklovává oko. Roku 1654 získávají Schwarcenberkové v Čechách inkolát / obdoba dnešního občanství, právo vlastnit pozemky /. Prvním majetkem, který v Čechách získávají je panství Třeboň /1660/ a Hluboká nad Vltavou. Rozsáhlý majetek získávají zejména v jižních a severních Čechách, kde kupují např. Český Krumlov, již zmíněnou Hlubokou nad Vltavou, Netopíce, Prachatice, Orlík atd. Před rokem 1918 patřili Schwarzenbekové k nejbohatším v Evropě. V roce 1947 byl znárodněn majetek hlubocké větve Schwarzenberků a o dva roky později museli představitelé orlické větve uprchnou z Československa. Hlavním představitelem rodu je v současnosti syn knížete Karla VI. Karel Schwarzenberg.

z Valdštejna

  Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka.
  Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská.
  Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.


Fürstenberkové

  Fürstenbergové pocházejí z rodu hrabat z Urachu. Jejich přímým předkem byl Heinrich I. z Urachu, muž který nesl v bitvě na Moravském poli roku 1278 říšskou standartu. Po svém otci Eginu V. z Urachu získává hrabství Fürstenberk a od krále Rudolfa Habsburského lantkrabství Baar. Do Čech přicházejí v 16. století. Roku 1729 si Vilém Fürstenberk bere Valdštejnovu dceru Marii Annu dědičku křivoklátského panství. Tím i začala éra tohoto rodu na Křivoklátu, která trvala až do roku 1929. Roku 1762 jsou Fürstenbergové povýšeni do knížecího stavu. Křiviklátské panství odkázal Vilém svému druhému synovi Karlu Borromeovi Egonu, který měl za manželku hraběnku Marii Josephu ze Šternberku. Karel byl císařským komořím, tajným radou a v letech 1771 – 1782 zastával úřad nejvyššího purkrabího království Českého. Ke křivoklátskému panství tehdy náležely např. Krušovice, Nižbor, Skřiváň, Podmokly atd. V současné době je hlavou rodu kníže Heinrich Egon Karl narozený roku 1950, ženatý od roku 1976 s princeznou Maxmiliáne zu Windisch – Grätz, se kterou má dva syny.




veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz