zámek Předboř

klik

Hlavní stránka


Mošaurové z Valdova Vrábští /Tluksové/ z Vrábí Caretto - Millesimové Žákavci ze Žákavy Vitanovští z Vlčkovic Markvartové z Hrádku Hřebenáři z Harachu Mladotové ze Solopisk Radečtí z Radče

zámek Předboř
  První písemná zmínka o zdejším statku je z roku 1267, kdy je zde připomínán Zbraslav z Předboře. Po něm zde sedí jeho syn Chotěbroj. Další písemná zmínka je z roku 1385, kdy Ojíř z Předboře přiznává určitý dluh Maršovi z Nového Města pražského. Po jeho smrti v roce 1394 zřejmě přebírá panství, které obsahovalo poplužní dvůr, krčmu a dva selské dvory, pravděpodobně jeho syn Otík, který je zde připomínán roku 1396. Před dobou husitskou získává Předboř rod Štuků z Pitkovic a Kamenice, kteří ves připojují ke statku Štiřín. Tento rod vlastní Předboř až do roku 1526, kdy vdova po Mikuláši z Pitkovic prodává tvrz Šiřín s vesnicemi Předboř, Kačkovice a Strančice Mikuláši Šofrovi ze Štiřína, měšťanu Nového Města pražského. Předboř je nadále součástí štiřínského panství a tak roku 1614 opět mění majitele, když ho Jan Štěpán Šofr prodává Vilému Mošaurovi z Valdova na Popovicích a Dobřejovicích. Tehdy je i prvně připomínána zdejší tvrz, ale již pouze jako pustá. Roku 1626 prodává Jiří Aleš Mošaur předbořský dvůr Vilémovi Třídvorskému z Otína. Majitelé se zde pak v rychlém sledu mění - Aleš Sezima Tluksa z Vrábí, Karel Leopold hrabě z Millesima. Ten pak v roce 1656 směňuje Předboř z Divišem Žákavcem ze Žákavy. V roce 1686 kupuje Předboř Jindřich Vilém Vitanovský z Vlčkovic, který zde sedí ale jen do roku 1690, kdy ves kupuje rada apelačního soudu Václav Arnošt Markvart z Hrádku. A střídání majitelů pokračuje i nadále. V roce 1696 kupuje Předboř místodržící a nejvyšší písař Lambert František Hřebenář z Harrachu / pocházeli ze stejného rodu jako hrabata z Harrachu /. Ve 30. letech 18. století pak ves s poplužním dvorem a tvrzí drží ingrosátor / písař kanceláře, který opisoval koncepty písemností na čistopisy / větších desek zemských František Josef Mladota ze Solopysk. Od jeho potomků pak Předboř kupuje Václav Leopold radecký z Radče. Jeho mladší syn Václav Ignác, který ves vlastní od roku 1762, pak nechává starou tvrz přestavět na jednoduchý barokní zámek. Dalším známým letopočtem je rok 1780, kdy zámek kupuje od tehdejšího majitele Jana Baltha piaristická / příslušníci Řádu chudobných řeholních kleriků Matky Boží / kolej na Novém Městě pražském, která zámek vlastní až do první pozemkové reformy.


Stručná historie majitelů panství





Vrábští z Vrábí

  Vrábští z Vrábí byli starou vladyckou a později panskou rodinou, která pocházela ze vsi Vrábí u Brandýsa nad Labem, kde jsou již roku 1360 připomínáni bratři Rynard a Albrecht z Vrábí. Vrábští používali stejný erb jako Tluksové z Buřenic. V druhé polovině 15. století se Vrábští rozdělili na dvě větve. První sídlila ve Vrábí, které vlastní až do roku 1547, kdy jim za účast Jana Vrábského na povstání proti Ferdinandovi I. / císař římský, král německý, český a uherský, arcivévoda rakouský / bylo vlastnictví změněno na manství / manové museli poskytovat vojenské protislužby-manství ušlechtilé, nebo pomáhat při udržování panství-manství robotné/. Protože však následující potomci Jana Vrábského odmítli složit manskou přísahu, bylo roku 1571 panství prohlášeno za odumřelé / navráceno králi, který jej většinou svěřil některému ze svých věrných /. Tato větev Vrábských vymírá koncem 16. století. Druhá větev rodu držela od roku 1640 Čimelice, kde seděl Jan Tluksa z Vrábí. Tato větev se však brzy dělí na odnož mladějovickou a drahenickou. I tato větev vymírá po meči koncem 18. století.



Caretto - Millesimové

  Millesimové přišli do Čech v 17. století, během třicetileté války z Itálie. Zakladatelem české větve rodu byl Karel Leeopold, který obdržel roku 1657 inkolát/státní občanství/ v Dolním Rakousku a v Čechách. Rod vlastnil například Bělou,Čestice,Chodov,Semily atd. Působili v císařských službách a příbuzensky byli spojeni s mnoha rody. Česká větev tohoto rodu vymírá roku 1852.



Žákavci ze Žákavy

  Tento vladycký rod pocházel ze Žákavy jihovýchodně od Plzně, ale již koncem 14. století je připomínán Oldřich a Ondřej, kteří vlastní Ocelíce a Škvořetice u Blatné. V roce 1568 je v souvislosti s koupí Blanice připomínán hejtman plzeňského kraje Jindřich ze Žákavy. Jindřich měl bratra Jana a jejich synové dělí rod do dvou větví. První větev vymírá konce 17. století Václavem Žibřidem, který měl jen čtyři dcery. Druhá větev se dále dělí na dvě odnože. Působení první v českých zemích končí osobou Jana Václava, který se roku 1696 dopouští v Klatovech na výročním trhu vraždy a je nucen uprchnout ze země. Druhá větev vymírá roku 1707 Václavem Antonínem Františkem, který byl ještě roku 1678 povýšen do stavu svobodných pánů.



Vitanovští z Vlčkovic

  Vitanovští byli českou vladyckou rodinou, pocházející z Vlčkovic na Horažďovicku. Byli stejného rodu jako Pluhové z Rabštejna a tak také oni nosili na svém erbu radlici, jako znak obživy, píle a pracovitosti. Koncem 15. století se přestěhovali z Vlčkovic do Vitanovic na Táborsku a začali se psát Vitanovští z Vlčkovic. V následujícím století se rod dělí na dvě větve. Arnošt Vitanovský z první větve byl v roce 1531 purkrabím v Brandýse nad Labem a v roce 1548 kupuje tvrz Uhersko nedaleko Vysokého Mýta a také ves Trusnov na Chrudimsku. Jeho syny však tato větev rodu vymírá. Z druhé větve syn Přibíkův Arnošt mladší, ženatý s Annou, rozenou Kocovou z Dobrše, získává sňatkem Hvožďany, kupuje statek Nihošovice a v roce 1599 dědí Uhersko. Adam měl s Annou čtyři syny a tak se rod dále dělí na několik odnoží. Jeden z nich, Adam Mikuláš byl roku 1646 hejtmanem hradeckého kraje. Jeho syn Hynek Jetřich pak byl povýšen do stavu svobodných pánů. Poslední mužský potomek Vitanovských z Vlčkovic umírá roku 1696 v osobě Jindřicha Vitanovského. Jen o chvíli jej přežily jeho dvě sestry Kateřina a Anna Eliška.



Markvartové z Hrádku

  Tento rod pocházel z Hrádku u Sviňomas, podle kterého se také do 15. století psali. Velice brzy se dělí na mnoho odnoží a právě jedna odnož se nazývala Markvartové z Hrádku. Jejich hlavním rodovým sídlem se stává Nekmíř, kterou vyženil Šebastián Markvart, který si vzal dceru Jiřího z Ebernic. Šebestián se pak zapsal výrazně do dějin rodu. Byl to obratný hospodář, stavovský politik a v letech 1538 – 1558 karlštejnský purkrabí. Výraznou osobností byl i jeho vnuk Diviš Markvart, který byl neobyčejně vzdělaný, bohužel se v obdobý stavovských bouří přidává na stranu stavů a po jejich porážce v roce 1620 na Bílé hoře přichází o dvě třetiny rodového majetku. I přes tuto katastrofu se ale začali Markvartové znovu prosazovat a Divišův vnuk Václav Arnošt dosáhl na post nejvyššího zemského písaře a v roce 1723 povýšení rodu na dědičné korouhevníky rytířského stavu. Bohužel v roce 1743 tento rod vymírá v osobě Františka Václava, komorního rady a hejtmana Pražského hradu.



Mladotové ze Solopisk

  První zmínka o tomto českém vladyckém rodě pochází z počátku 14. století a svůj název odvozují od vsi Solopisky u Berouna. Mladotové nebyli nijak významným, ani bohatým rodem. V době stavovských bouří se mnozí členové této rodiny přidaly na stranu stavů a tak byl tento rod postižen pobělohorskými konfiskacemi. Některé odnože rodu se ale začaly po Bílé hoře prosazovat a získávat i některé majetky a postavení. Císařovna Marie Terezie jim propůjčila čestnou hodnost strážců královských dveří v době korunovace a v roce 1761 byli někteří členové rodu povýšeni do panského stavu. Roku 1724 koupil Ferdinand Antonín Mladota palác na Karlově / Faustův dům /. Následující generace se postarali o barokní přestavbu tohoto paláce. Roku 1755 dědí palác Josef Mladota vášnivý zájemce o různé mechanické hračky, které zde převáděl užaslému panstvu a zavdal tak příčinu ke vzniku pověsti o doktoru Faustovi.
  Mladotové v průběhu staletí vlastnili např. Kosovu Horu, Chlum, Ostředek, Červený Hrádek atd.. Mladotové ze Solopisk jsou dodnes prokazatelně žijícím rodem.


Radečtí z Radče

  Vladykové z Radče se poprvé připomínají ve 14. století, kdy se Václav z Radče, coby pražský kanovník, stal pátým ředitelem stavby chrámu sv. Víta a pozděli byl pověřen správou pražského arcibiskupství. Jeho podobizna je umístěna v chrámové triforiu / ochoz používaný u chrámů katedrálního typu, umístěný v síle zdi
a otevřený do vnitřního prostoru katedrály / chrámu sv. Víta. Nazývaly se podle obce Radec/Radcze/ nedaleko Nového Bydžova, která však dnes již pod tímto názvem neexistuje. Během 15. a 16. století se rod rozštěpil na několik větví, z nichž nejvýznamější byla ta, co se v polovině 17. století usadila na Sedlčansku, v Uhřicích, Třebnicích a Tvoršovicích. Jan Jiří Radecký z této větve je roku 1684 povýšen do panského stavu a jeho vnuk, Leopold Jan, roku 1764 do stavu hraběcího. Největší slávy z této větve se dočkal Jan Josef Václav Radecký z Radče, nejproslulejší vojevůdce habsburské monarchie. Narodil se 2.listopadu 1776 v Třebnicích u Sedlčan, jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechinie z Lažan. V roce 1785 se stává kadetem Rakousko-Uherské armády. Jeho vzestup začíná v bojích proti francouzské revoluci a posléze v Napoleonských válkách. Roku 1801 se stává rytířem Řádu Marie Terezie, 1809 - 1812 je náčelníkem generálního štábu a má dohlížet na reorganizaci rakouské armády. Jeho návrhy jsou ale odmítnuty jako příliš nákladné a tak podává rezignaci. Roku 1813 je knížetem Karlem Filipem Schwarzenbergem jmenován velitelem spojenecké armády, která ještě ten rok poráží císaře Napoleona v bitvě u Lipska. Ve svý 82 letech porazil roku 1848 v bitvě u Custozzy sardinské vojsko krále Alberta a udržel tak Lombardii a Benátsko pod nadvládou Habsburků. Zemřel 5.ledna 1858 ve věku 92 let v Miláně.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz