zámek Příčovy

klik

Hlavní stránka


Rožmberkové z Janovic Kfelířové ze Zakšova Černínové z Chudenic Lobkovicové

zámek Příčovy zámek Příčovy
  První zmínka o obci Příčovy je z 1379, kdy patřila do panství Rožmberků. Dalším majitelem se stává klášter sv. Jiří na Pražském hradě a drží Příčovy až do roku 1436, kdy je získává od krále Zikmunda Lucemburského za věrné služby Petr z Janovic. Po smrti Petra z Janovic dědí zboží jeho syn Jetřich, který Příčovy roku 1487 prodává kapitule kostela sv. Víta na Pražském hradě. Kapitula drží Příčovi až do roku 1618, kdy je získává Anna Černínová z Chudenic. Protože se však její manžel Diviš Černín aktivně účastnil stavovského povstání a po porážce stavů na Bílé Hoře končí na popravišti, musí se Anna majetku vzdát. Příčovy tak opět přecházejí do vlastnictví kapituly kostela sv. Víta na Pražském hradě. Roku 1712 odkupuje Příčovy od kapituly Ferdinand Ignác Schonpflug z Gamsenbergu. Ten přikoupil od kapituly ještě Vidlákovu Lhotu. V Příčovech vystavěl poplužní dvůr, kapli a zámek, který se stal jeho trvalým sídlem a odkud spravoval svůj majetek. zámek Příčovy zámek Příčovy Ferdinand Ignác umírá roku 1725 a panství přebírá jeho syn Antonín Karel. Ten jej pak roku 1749 prodává Janu Františku Baullerem von Hogenburg a jeho manželce Josefě,rozené Běšínové z Běšin. Zde změny majitelů nabírají na tempu / 1754 Marii Anna von Celle, rozené Sobětická ze Sobětiček, 1755 Jan Vilém von Tempis, 1761 František Norbert Kfelíř ze Zakšova, 1772 pan Markus František von Joanelli- měšťan Starého Města pražského, 1780 baron Antonín Fridrich Žlutický, 1800 14.března Františka Peithnerová,rozená Kuttelová atd./. Až konečně roku 1805 kupuje zadlužené Příčovy František Josef Maxmilián z Lobkovic. Lobkovicům zámek patřil až do pozemkové reformy v roce 1923, kdy zámek kupuje Antonín Hamerský. Jeho potomkům patří zámek i dnes.


Stručná historie majitelů panství


Rožmberkové

  Zakladatelem rodu byl Vítek III. z Prčice, syn Vítka I. z Prčice zakladatele rodu Vítkovců. Tato odnož Vítkovců odvozuje svůj název od hradu Rožmberk, který je poprvé zmiňován roku 1250 a založil jej syn Vítka III. Z Prčice Vok I. z Rožmberka. Hrad dostal své jméno podle znaku Vítkovců/ nazývaných také jako páni z Růže /. Postupem času vytvořili Rožmberkové dominiun / politicky autonomní celek v rámci impéria – stát ve státě /, do kterého patřily např. Prčice, Vyšší Brod, Soběslav, Sedlčany, Veselý nad Lužnicí, Zvíkov, Nové Hrady, Třeboň, Rožmberk, Strakonice, Český Krumlov a mnoho dalších. V 16. století se tak Rožmberkové stali nejvýznačnějším rodem své doby. Nejvýznačnějším členem rodu byl Vilém z Rožmberka /1535 – 1592 /, význačný český politik, představitel českých stavů, nejvyšší purkrabí království, který dokonce dostal roku 1573 nabídku polských stavů, usednout na polský trůn. Roku 1585 dostává jako jediný Rožmberk Řád zlatého rouna. Posledním členem rodu byl Petr Vok z Rožmberka, bratr Viléma. Narodil se roku 1539 v Českém Krumlově, zajímal se o vědu, literaturu a umění. Roku 1580 se oženil z Kateřinou z Ludanic. Manželství ale zůstalo bezdětné. Kateřina umírá roku 1601 a Petr Vok o deset let později, roku 1611 v Třeboni ve věku 72 let. Po smrti Perta Voka přechází postupně rožmberský majetek do rukou Švamberků, Eggenbergů a Schwarzenberků.


Kfelířové ze Zakšova

  Kfelířové byli starou vladyckou rodinou německého původu, jenž své rodové jméno odvozuje od vsi Zakšova na Kadaňsku. První zmínka o nich je z poloviny 14. století, kdy jsou v souvislosti ze Zakšovem bratři Vilém a Erkhart. Roku 1472 se pak Kfelířové usazují na statku Staré Sedliště u Tachova. Postupně zde sedí Zikmund Vilém – královský hejtman na Tachově, Jiří – úředník na Křivoklátě, Adam – soudce Tachovského kraje a hejtman v Boru a nakones Jan Vilém, který je po neúspěšném stavovském povstání v letech 1618 – 1620 odsouzen ke ztrátě třetiny majetku. V roce 1745 je rod prostřednictvím Karla Antonína, hejtmana plzeňského kraje, povýšen do panského stavu. Poslední zmínka o tomto rodu je z Prahy konce 19. století.


Černínové z Chudenic

  Černínové jsou zmiňováni již ve 12. století a svůj původ odvozují od obce Chudenice nedaleko Klatov, kterou drželi nepřetržitě od roku 1291 až do roku 1945. Do 17. století rod nijak zvlášť nevynikal a zviditelnil se až v období ostrých střetnutí mezi českými stavy a Habsburky. Do povědomí vešli především bratři Diviš a Heřman Černín z Chudenic, kteří v tomto střetnutí stáli na opačných stranách. Diviš na straně stavů a Heřman na straně Habsburků.
  Diviš Černín z Chudenic byl vychován na dvoře Rudolfa II, ve své kariéře dovedl chytře kombinovat císařskou přízeň s přízní stavovské oposice. Od roku 1614 zastává funkci hejtmana na Pražském hradě a byl to on, kdo vpustil roku 1618 ozbrojené stavovské vůdce a umožnil tak svržení místodržících Slavaty a Martinice z oken pražského hradu. Po bitvě na Bílé hoře byl roku 1621 uvězněn a 21.června 1621 na Staroměstském náměstí popraven.
  Heřman se naopak od první chvíle, kdy se vrátil ze zahraničí, kde se živil jako voják, přimkl k mocné skupince horlivých katolíků a stál neochvějně na straně císaře. V bitvě na Bílé hoře bojoval v císařském vojsku a za své služby byl roku 1623 povýšen do panského stavu a roku 1627 získává hraběcí titul. Z konfiskací získává značný majetek. Roku 1644 ještě podniká jako císařský posel diplomatickou cestu do Cařihradu. Svou obratností zde dosáhl odvrácení tureckého útoku proti císaři. Po svém návratu se stahuje na své panství a roku 1651 zde bezdětný umírá a jeho dědicem se stává prasynovec Humprecht Jan.
  Humprecht se stal císařským vyslancen v Benátkách, kde se nadchl pro zdejší umění, oženil se z Italkou Marií Dianou de Gazoldo a po návratu do Čech jí nechal vystavět zámek Humprecht. Za jeho života začala také stavba Černínského paláce na Hradčanech, kterou dokončil až jeho syn Heřman Jakub. Humprecht Jan umírá v ústraní roku 1682 na svém zámku v Kosmonosech.
  Rod Černínů z Chudenic vlastnil např. Jindřichův Hradec, Kozel, Kost, Krásný Dvůr, Kosmonosy atd. Potomci tohoto rodu žijí dodnes v několika větvích v cizině i u nás doma.

z Lobkovic

  Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky na jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo „Popel jsem a popel budu“ , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."
  Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak stahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.
  Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628. Lobkovicové jsou dodnes žijící a bohatě rozvětvený rod.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz