zámek Skrýšov

klik

Hlavní stránka


Rožmberkové Voračičtí z Paběnic Vojkovský z Milhostic Malovcové Hrušovští z Hrušova Kfelířové ze Zakšova Lobkovicové

zámek Skrýšov zámek Skrýšov - erb nad vchodem

  Skrýšov je poprvé zmiňován roku 1219, v souvislosti s Arklebem ze Skrýšova. Další zmínka pochází až z 15.století, kdy Skrýšov náležel k rožmberskému panství. Roku 1539 kupuje Skrýšov Mikuláš Voračický z Paběnic a od roku 1592 zde sedí Jakub Krčín z Jelčan. Od jeho dcery Ludmily, provdané Vojkovské z Milhostic, jej roku 1614 kupuje Zdeněk Malovec z Chýnova - jedna z odnoží Malovců z Malovic / roku 1638 byli povýšeni do panského stavu a od té doby měli erb půlený. V druhé polovině nosili černou říšskou korunovanou orlici ve zlatém poli /. Jeho syn Jiří prodává Skrýšov kolem roku 1640 Václavu Milotovi Hrušovskému z Hrušova. Nemáme žádný důkaz, že zde za vlády těchto majitelů stávala nějaká tvrz. Až roku 1762 je zde již připomínán barokní zámek s dvorem, který si zde nechal postavit nový majitel Skrýšova Norbert Kfelíř ze Zakšova. Od roku 1805 Skrýšov náleží k panství Vysoký Chlumec, náležícímu Lobkovicům, kteří zámek Skrýšov využívali jen jako své občasné sídlo. Lobkovicové jej vlastnili až do roku 1926, kdy proběhla první pozemková reforma. V současné době je zámek v soukromých rukou.


Stručná historie majitelů panství


Rožmberkové

  Zakladatelem rodu byl Vítek III. z Prčice, syn Vítka I. z Prčice zakladatele rodu Vítkovců. Tato odnož Vítkovců odvozuje svůj název od hradu Rožmberk, který je poprvé zmiňován roku 1250 a založil jej syn Vítka III. Z Prčice Vok I. z Rožmberka. Hrad dostal své jméno podle znaku Vítkovců/ nazývaných také jako páni z Růže /. Postupem času vytvořili Rožmberkové dominiun / politicky autonomní celek v rámci impéria – stát ve státě /, do kterého patřily např. Prčice, Vyšší Brod, Soběslav, Sedlčany, Veselý nad Lužnicí, Zvíkov, Nové Hrady, Třeboň, Rožmberk, Strakonice, Český Krumlov a mnoho dalších. V 16. století se tak Rožmberkové stali nejvýznačnějším rodem své doby. Nejvýznačnějším členem rodu byl Vilém z Rožmberka /1535 – 1592 /, význačný český politik, představitel českých stavů, nejvyšší purkrabí království, který dokonce dostal roku 1573 nabídku polských stavů, usednout na polský trůn. Roku 1585 dostává jako jediný Rožmberk Řád zlatého rouna. Posledním členem rodu byl Petr Vok z Rožmberka, bratr Viléma. Narodil se roku 1539 v Českém Krumlově, zajímal se o vědu, literaturu a umění. Roku 1580 se oženil z Kateřinou z Ludanic. Manželství ale zůstalo bezdětné. Kateřina umírá roku 1601 a Petr Vok o deset let později, roku 1611 v Třeboni ve věku 72 let. Po smrti Perta Voka přechází postupně rožmberský majetek do rukou Švamberků, Eggenbergů a Schwarzenberků.



Voračičtí z Paběnic

  Rytířský rod Voračických z Paběnic patří k nejstarším v zemi. Jejich předkem byl Vít z Paběnic / na Čáslavsku /, poprvé zmiňovaný již roku 1212. Počátkem Roku 1510 získal Jan z Paběnic tvrz Voračice u Tábora a její název přidává ke svému jménu. Po Janově smrti Voračce přechází na jeho bratra Petra, který byl ženat s Magdalenou z Osečen. Měli syna Václava, který se svou ženou Johankou Markvartovnou z Hrádku dědí po matce Radič. Jejich syn Jan kupuje roku 1540 městečko Prčice. Během 16. století se rod rozdělil na několik větví, které sedí např. na Prčici, Blanici, Mladé Vožici, Pyšelích, Smilkově atd. Během sedmnáctého století jsou povýšeni do stavu panského a v následujícím století roku 1704 do stavu hraběcího.Poslední členkou rodu v Čechách byla Eleonora, dcera hraběte Jáchyma Jindřicha Voračického z Paběnic, který od roku 1813 seděl na Smilkově. Mimo naše území se dnešních časů dožila větev, která žije v dnešním Maďarsku.


Vojkovští z Milhostic

  Rod Vojkovských z Milhostic se prvně objevuje v polovině 15. století na Táborsku. Jejich předkem byl Petr z Milhostic, který získal Vojkov a byl stoupencem Jiřího z Poděbrad. Petr se na Vojkově uvádí ještě roku 1482. Po jeho smrti zde sedí Jan a Vilém Vojkovští, kteří rod dělí do dvou větví. V průběhu staletí drží jejich potomci např. Křenovice, Voračice, Borotín, Radíč atd. Rodové sídlo v Milhosticích drží až do roku 1525, kdy je prodává Vilémův syn Mikuláš. Mikulášův syn Jan vlastnil hrad Kamýk a od roku 1562 byl dva roky místopísařem Království českého. Se svou ženou Annou Lukaveckou z Lukavce měl pět synů, z nichž jen Mikuláš měl syna Adama. Ten roku 1628 opouští coby evangelík zem, ale brzy se vrací se saským vojskem. Po vyhnání Sasů ze země odchází definitivně a nadále žije v Sasku. Jedna větev Vojkovských z Milhostic žije také na Moravě. Z této větve došel největších úspěchů Karel Vojkovský, který zastává mnoho zemských úřadů – nejvyšší písař, dvorský rada a roku 1865 byl dokonce povýšen do stavu svobodných pánů. Nakonec ale tento rod vymírá koncem 19. století.


Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan

  Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan se narodil roku 1535 v Jelčanech. Jako chudý zemanský syn, nedokončil vodohospodářská studia na Karlově universitě a tak nastupuje do služby u Viléma Trčky z Lípy. Roku 1561 vstoupil do služeb Rožmberků a roku 1569 se stal regentem rožmberského panství. Ve službách Rožmberků se stal jedním z nejslavnějších stavitelů rybníků v Čechách. Roku 1569 také získává od Rožmberků za své služby dvůr Leptáč a dvě vesnice. Jakub Krčín zde vybudoval obrovskou oboru, kterou roku 1580 vyměnil s Vilémem z Rožmberka za Sedlčany a Křepenice. Službu rožmberského regenta vykonával až do roku 1589. Na svém panství v Sedlčanech vybudoval pivovar, panský mlýn a sádky na ryby. V Křepenicích vybudoval tvrz, nazvanou Krčínov, kde také strávil zbytek života. Jakub Krčín neměl žádné mužské potomky, jen šest dcer z druhého manželství s Kateřinou Zelendarovou z Prošovic. První jeho žena, Dorota, vdova Slepičková z Krumlova, rozená z Radkovic zemřela roku 1587.

Malovcové

  Malovcové z Chýnova byli jednou z odnoží Malovců z Malovic, kteří odvozovali svůj původ od tvrze Malovice nedaleko Netolic, v jižních Čechách. První z přídomkem z Malovic je roku 1313 – 1341 připomínán Bohuslav z Malovic. Malovcové z Malovic v průběhu staletí nikdy nepatřili k významným vladyckým rodinám. Příbuzensky byli, alespoň podle rodového erbu, propojeni s pány z Pardubic, kteří ve znaku také používali polovinu koně. Toto erbovní znamení vzniklo roku 1158, v bitvě u Milána, kdy předek těchto rodů Ješek pronikl do Milána, aby zde loupil. Když se vracel a projížděl městskou bránou, spadla za Ješkem mříž a rozpůlila jeho koně. Ješek se vrátil do tábora pěšky s kořistí a sedlem. V průběhu věků se rod rozdělil na mnoho větví, které se od sebe lišily svými přídomky. Největší rozruch z tohoto rodu vzbudil roku 1598 Bohuslav Malovec, když koupil za 320.000 kop míšenských, od Jáchyma Oldřicha z Hradce panství Hlubokou. Roku 1611 však Hlubokou zpustošilo pasovské vojsko a když se v dobách stavovských bouří Jetřich, syn Bohuslava přidal na stranu stavů, Malovcové o Hlubokou definitivně přicházejí. Ne všechny větve Malovců byly ale takto pobělohorskými konfiskacemi postiženy. Např. Malovcové z Kámena drželi hrad Kámen až do roku 1726, Roku 1690 Václav Malovec staví v Libouni barokní zámek, který drží až do roku 1767, kdy jej prodal Marii Josefě z Auersperku, člen chýnovské větve Petr Malovec získal roku 1642 radnické panství a nechává zde vystavět ranně barokní zámek a před tím, roku 1638 je tato větev povýšena do panského stavu, roku 1556 kupuje Zikmund Malovec z libějovické větve ves Březí z tvrzí, kterou Malovcové drží až do 19. století a kde Václav Malovec roku 1805 nechává vystavět zámek, zvaný Vysoký hrádek, který poslední z Malovců, jeho syn František roku 1825 prodává Josefu Hirschovi.


Hrušovští z Hrušova

  Předkem Hrušovských z Hrušova byl Milota z Rokytovce, který zde byl připomínán již roku 1350. Ten měl syny Milotu a Mikuláše, kteří sídlí na Brodcích a Hrušově. Roku 1440 je na sněmu boleslavského kraje, v Nymburce, připomínán Vaněk z Hrušova a Milota z Hrušova, který držel mimo rodinného sídla Hrušova i Slivno a Brodce. V tomto čase jsou připomínáni i bratři Ješek a Petr, kteří roku 1448 pomáhají Jiřímu z Poděbrad dobívat Prahu. V 16. století se tento rod značně rozšířil a v příštích generacích drží mnoho menších statků – Nedomice, Ovčáry, Cetno, Skrýšov atd. Posledním členem tohoto rodu v Čechách byl guberniální sekretář v Praze a c.k. komoří Jindřich Hrušovský z Hrušova.




Kfelířové ze Zakšova

  Kfelířové byli starou vladyckou rodinou německého původu, jenž své rodové jméno odvozuje od vsi Zakšova na Kadaňsku. První zmínka o nich je z poloviny 14. století, kdy jsou v souvislosti ze Zakšovem bratři Vilém a Erkhart. Roku 1472 se pak Kfelířové usazují na statku Staré Sedliště u Tachova. Postupně zde sedí Zikmund Vilém – královský hejtman na Tachově, Jiří – úředník na Křivoklátě, Adam – soudce Tachovského kraje a hejtman v Boru a nakones Jan Vilém, který je po neúspěšném stavovském povstání v letech 1618 – 1620 odsouzen ke ztrátě třetiny majetku. V roce 1745 je rod prostřednictvím Karla Antonína, hejtmana plzeňského kraje, povýšen do panského stavu. Poslední zmínka o tomto rodu je z Prahy konce 19. století.



Lobkovicové

  Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky na jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo „Popel jsem a popel budu“ , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."
  Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak stahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.
  Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628.
  Lobkovicové jsou dodnes žijící a bohatě rozvětvený rod.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz