zámek Slabce

klik

Hlavní stránka


Leflové - později Bechyňové z Lažan Boryňové ze Lhoty Celer z Rozentálu Vančurové z Řehnic Nosticové
zámek Slabce zámek Slabce
  První jasná zmínka o Slabcích je z roku 1360, kdy byla ves rozdělena na dvě části. První s poplužním dvorem a vladyckým sídlem patřila ke hradu Křivoklát a jako manství ji měl propůjčenou Jaroslav ze Svinařova. Druhá část obce náležela Kateřině ze Slabec. Další zmínka je z roku 1405, kdy již celou ves prodává Aleš z Vidhostic Jírovi z Roztok a na Krakovci. Již roku 1410 celou ves prodává Jindřichovi Leflovi z Lažan. V období husitských válek byla celá ves se statkem a vladyckým sídlem vypálena. Tehdy již patřila Jindřichu Boryňovi ze Lhoty. Boryňové ves drží do roku 1503, kdy zboží kupuje Jindřich Týřovský z Einsidle. První určitá zmínka o zdejší tvrzi pochází z roku 1540, kdy ji zde nechává postavit nový majitel Slabec Burian z Vahanče. Tento rod zde sedí do roku 1605, kdy ves přechází na Johanku Újezdeckou, rozenou ze Vchynic a na Modřejovicích. Majitelé se zde rychle mění a tak již po Bílé hoře zde sedí Lidmila Slepotická. Po ní ves přebírá její zeď Václav Celer z Rozentálu. Po jeho smrti ves dědí jeho dcera Johana Eva, která se vdává za Jana Antonína Munda z Mundfeldu. Ten umírá roku 1684 a Slabce dědí jeho syn Maxmilián Rudolf. Od něj koupil ves roku 1686 Karel Vančura z Řehnic na Krnsku a Pětikozlech. Ten zde započal z přestavbou tvrze na barokní zámek, který ale nedokončí, protože roku 1713 umírá. V té době již bylo dokončeno 11 nádherně zařízených místností. Se stavbou pokračoval jeho syn, který ale pro dluhy musel stavby roku 1735 zanechat. Z té doby pochází i zápis, kde se uvádí zámek jako kamenný, s nedokončeným druhým patrem a střechou krytou šindelem. Nedokončený zámek kupuje roku 1754 Karel Josef Hildprandt z Ottenhausenu na Zhoři, který zámek zmenšil a nechal k němu přistavit věž. Roku 1847 zámek kupuje Hugo Nostic z Rieneku a Hřebečníkách a dává zámek přestavět do dnešní empírové podoby. Roku 1866 panství opět mění majitele, kterým se stává Alex Croy Dümler a jeho žena Františka Salm – Salmová. Posledním majitelem panství před jeho znárodněním byl jejich syn Alexis.

zámek Slabce zámek Slabce zámek Slabce



Stručná historie majitelů panství




Leflové - později Bechyňové z Lažan

  Bechyňové z Lažan byli potomky starého slezského rodu Seidlitz. V Čechách se usazují v 15. století, prostřednictvím Jindřicha Lefla z Lažen, který se stal oblíbencem krále Václava IV.. Stal se jeho komorníkem a důvěrníkem. Díky tomuto postavení zbohatl a roku 1410 kupuje hrad Krakovec a přilehlé statky. U dvora patřil k přívržencům církevní reformy a byl stoupencem učení Jana Husa. Ten také po ztrátě útočiště na Kozím Hrádku, trávil poslední dny před cestou do Kostnice na jeho hradu Krakovec. Jindřich Lefl zůstal i po smrti Jana Husa stoupencem jeho učení, ale po prohrané revoluci se opět vrací k zájmům vlastní třídy a v bitvě u Vyšehradu roku 1420 stojí na straně krále Zikmunda. Někteří členové tohoto rodu však nadále hájili Husovo učení a byli zato postiženi pobělohorskými konfiskacemi. Již roku 1414 získal Jindřich Lefl Bechyni, kterou sice jeho potomci dlouho neudrželi / roku 1477 ji prodávají Šternberkům /, ale upravili si podle zdejšího hradu rodové jméno.
  Z tohoto rodu stojí jistě za zmínku i Kateřina Bechyňová z Komárova a na Pěčíně, manželka purkrabího na Karlštejně Jana Bechyňe z Lažan, která roku 1534 bestiálně zavraždila 14 mladých dívek, protože věřila, že koupel v jejich krvi jí zaručí věčné mládí. Kateřina z Komárova byla odsouzena k umoření hladem v Mihulce, jedné z věží Pražského hradu. Tam byla vsazena 27. února 1534 a téhož roku, 15. března zde zemřela. Na základě tohoto procesu byl Bechyňům odňat panský stav, který ale roku 1737 opět získávají. Bechyňové z Lažan jsou dodnes prokazatelně žijícím rodem.


Boryňové ze Lhoty

  Prvním známým představitelem vladycké rodiny Boryňů ze Lhoty byl Jan Boryně, který je připomínán roku 1523 na statku Míkovicích u Kralup. Tento Jan byl jedním ze čtyřiadvaceti volitelů, při volbě nového Českého krále. Tehdy se při volbě přiklonil ke kandidatuře Ferdinanda I. Habsburského a tato volba předznamenala další vývoj tohoto rodu. Menší komplikace způsobyl Janův nejstarší syn David, který se zapletl roku 1547 do protihabsburské vzpoury, ale na přímluvu ostatních členů rodiny se vše urovnalo. David pak začal bohatnout na půjčování peněz na vysoký úrok. Roku 1565 kupuje panství Roztoky, kde uskutečnil rozsáhlou renesanční přestavbu zdejší tvrze. Ironií bylo, že lichvou zbohatlý David byl na svém Roztockém sídle, loupežnickou bandou oloupen o značné jmění. Lépe se nedařilo ani jeho synovi Václavovi, který přišel o většinu rodového majetku v období stavovského povstání. V následujícím století, kdy tento rod vymírá, patří Boryňové již mezi nezámožné.




Vančurové z Řehnic

  První zmínka o tomto českém vladyckém rodu, který sídlil na tvrzi Řehnice, nedaleko Mladé Boleslavi, pochází již z roku 1319, kdy byl ve službách pánů z Michalovic vladyka Mikuláš z Řehnic. Po tomto datu zprávy o tomto rodu nadlouho mizí. Až roku 1448 se objevuje Václav, zvaný vančura z Řehnic, jenž se účastní tažení Jiřího z Poděbrad na Prahu, za čež byl po dobití města náležitě odměněn. V dalších letech získali Vančurové z podporou Jiřího z Poděbrad mnoho statků na Boleslavsku. V dobách stavovského povstání se Vančurové drželi spíše stranou tohoto konfliktu a tak pobělohorské konfiskace postihly z široce rozvětveného rodu pouze Jiřího Šťastného Vančuru a jeho synovce Kašpara. Zatímco Jiří odchází do emigrace a vstupuje do švédského vojska, Adam zůstává v Čechách a jeho potomci jsou roku 1746 povýšeni do panského stavu. Celý rod vymírá roku 1834 v osobě Jindřicha Vančury z Řehnic.


Nosticové

  Předkem České větve Nosticů byl Hartwig z Nostic, jeden ze tří synů Kašpara z Nostic. Jeho pravnuk Jan Nostic po sobě zanechává dva syny, Ottu II. a Jana Hartwiga.
  Otta je zakladatelem linie na Rokytnici. Roku 1675 je tato linie povýšena do stavu svobodných pánů, roku 1692 do stavu říšskohraběcího. Roku 1890 tato linie hrabětem Josefem Nosticem vymírá.
  Jan Hartwig založil linii Rienecků. Působil jako tajný rada a vrchní kancléř českých zemí. Hlavním sídlem linie Nosticů-Rienecků byl nejprve zámek Pakoměřice a po zřízení zámku Měšice přenesli své hlavní sídlo roku 1775 tam.
  Mimořádnou osobností tohoto rodu v Čechách, která usměrnila vývoj celého rodu v Čechách byl ale Otto Nostic druhý syn Kašpara Nostice, který po porážce českého povstání roku 1620 využil svého postavení a bezohlednou politikou proti poraženým stavům se snažil zalíbit u vídeňského dvora. Při rozprodávání zkonfiskovaného majetku patřil k nejhamižnějším a zkupoval celé panství i pražské domy. Když roku 1630 zemřel, patřili již Nosticové k nejbohatším z českého panstva.
  K dalším významným představitelům rodu patřil František Antonín Nostic-Rieneck, byl považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. zemského patriotismu, hájil české království i český jazyk před záměry Vídně. V letech 1781 – 1783 nechal vystavět budovu Tylova divadla, jeho pražský dům se stával centrem společenského života, setkávali se zde významní učenci i aristokracie.
  Po druhé světové válce byli Nosticové z Čech odsunuti a jejich majetek zkonfiskován. Dnes převážná většina členů tohoto rodu žije v Německu a v Rakousku.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz