zámek Statenice

klik

Hlavní stránka


Satenéřové z Drahovic měli stejný erb jako Štampachové Sezimové z Ústí Služští z Chlumu Boryňové ze Lhoty z Talmberka Sporckové Dlouhoveští z Dlouhé Vsi

zámek Statenice
  První zmínka o vsi je z roku 1227, kdy jsou Statenice uváděny ve zvláštní listině, kterou dala sestavit a potvrdit od Přemysla Otakara I. abatyše kláštera u kostela sv. Jiří v Praze na Pražském hradě. Statenický dvůr byl ale často pronajímán. Pohromou pro Statenický dvůr je husitská revoluce, kdy byla většina klášterů v okolí Prahy pobořena. Ves Statenice je rozdělena na dvě části, nichž jednu zastavil císař Zikmund Janu řečenému Sluhovi ze Statenic a druhou dostává hejtman Carda z Petrovic. Po jeho smrti ještě víme o Wolfgangu Stecherovi z Lautrbachu, který ves dostává od krále Jiřího z Poděbrad v roce 1466. Tehdy je také prvně zmiňována zdejší tvrz. Po tomto datu je ale situace, co se týče vlastnictví vsi značně nepřehledná také proto, že se zde majitelé v rychlém sledu střídali / 1522 – 1527 Jan Dráb ze Střechova, 1534 Jiřík z Čepiroh, 1544 Václav Satenéř z Drahovic, 1575 páni ze Sezimova Ústí, jistý Jan Kalenda, Zikmund Služský z Chlumu a Tuchoměřic, David Boryně ze Lhoty, kterému byli v roce 1625 zkonfiskovány za účast ve stavovském povstání. Po této konfiskaci získává Statenice katolík Fridrich z Talmberka a na Vlašimi. V období třicetileté války je ves i z tvrzí zcela zničena. Fridrichovi dědicové pak začínají na místě tvrze budovat nový zámek. Ale již roku 1665 se nedostavěný zámek stává majetkem biskupství hradeckého a roku 1674 se vrací Statenice do majetku kláštera sv. Jiří. Když byl klášter roku 1782 zrušen, přechází Statenice do majetku náboženského fondu. Od něj Statenice kupuje roku 1790 hrabě Rudolf Špork. Špork ale drží ves jen 7 let a pak je prodává litoměřickému měšťanovi Františku Fügnerovi. Ani tento majitel zde nesedí dlouho a rychlé změny opět nabírají na tempu / Jan Cahel z Ehrenbergu, Jan Prokop Hartman z Klarsteinu, majitel roztockého statku Josef Löhner, Barbora hraběnka Küenburgová, Josef z Hochu a v roce 1850 Bedřich Dlouhoveský z Dlouhé Vsi. Po roce 1945 je zámek připojen k místnímu státnímu statku a byly v něm umístěny byty zaměstnanců. Dnes je zámek opuštěný a v katastrofálním stavu.


Stručná historie majitelů panství




Sezimové z Ústí

  Rod pánů z Ústí používal znamení pětilisté růže a byl pravděpodobně odnoží pánů z Hradce. Ti podobně jako Rožmberkové, páni ze Stráže a z Landštejna pocházeli z velkého rozrodu Vítkovců. Páni z Hradce drželi v šedesátých letech 13. století Hradiště / dnes zde stojí Tábor /. Okolo roku 1268 měli o toto město velký spor s Přemyslem II. Páni z Hradce nakonec podhradní město zapálili a obyvatelstvo přestěhovali do Ústí. Tato linie se pak podle jednoho z členů rodu nazývala Sezimové z Ústí. Poměrně dramatický vývoj rodu nastal v období husitských bouří, zatímco se Jan z Ústí staví na stranu husitů a na svém Kozím Hrádku poskytl útočiště Janu Husovi, Oldřich z Ústí byl nesmiřitelným nepřítelem husitů. Husité na oplátku dobili a vypálili Sezimovo Ústí. Roku 1642 byl již rod pánů z Ústí považován za vymřelý a jejich znak byl přenesen na pány z Kounic.



Služští z Chlumu

  Tento vladycký rod pocházel z hradu Chlumu nad Převázkou u Mladé Boleslavi. První zmínka o tomto rodu pochází z počátku 15. století, kdy jsou připomínáni bratři Jaroš, Jan a Hynek. Jaroš a Hynek byli v dobách husitských ve službách Pražanů a za tyto své služby obdrželi v roce 1420 obec Makotřasy. V roce 1520 získává Jan Služský z Chlumu Tuchoměřice, které si také nechává zapsat do zemských desek. V průběhu věků drží tento rod např. Psáře, Vodochody, Úholičky, Újezdec, Solopysky atd. Služští z Chlumu nezastávali, až na Václava Služského, který byl pověřen při korunovaci krále Maxmiliána císařem Ferdinandem I. funkcí vachmistra měst pražských, žádnou významnější funkci. Rod vymírá koncem 17. století v osobě Václava Viléma, který krátkou dobu vlastní Tetín.



Boryňové ze Lhoty

  Původ tohoto rodu není příliš jasný. Prvním známým představitelem byl královský prokurátor Jan Boryně, který roku 1523 sedí na statku v Míkovicích u Kralup nad Vltavou. Ten požíval takové úcty, že ho český sněm zvolil jedním ze čtyřiadvaceti volitelů nového českého krále. Jan Boryně tehdy dává hlas Ferdinandovi I. Habsburskému a stává se jeho věrným stoupencem. Tuto oddanost však nezdědil jeho syn a dědic David Boryně, který se roku 1547 zapletl do protihabsburského povstání. Byl zato odsouzen k postoupení svých statků k manské podřízenosti císaři. Ovšem díky dobrým otcovým stykům s habsburským dvorem mu je vzápětí tento trest zrušen. David pak kupuje Roztoky, kde nechává velkoryse přestavět zdejší tvrz v renesančním stylu. David Boryně bohatl především lichvou a je tedy hříčkou osudu, že ho roku 1590 na Roztokách přepadla loupeživá banda a ukradla mu velkou část peněz. Lichvou se živí i jeho syn Václav, který umírá za stavovského povstání. Dílo zkázy dokončili císařští vojáci, kteří po vyhrané bitvě na Bílé hoře vydrancovali Boryňovy pražské domy. Od tohoto okamžiku je křivka rodu pouze sestupná a o sto let později rod vymírá.



z Talmberka

  Praotcem tohoto rodu, byl Arnošt, jeden ze tří synů Hroznaty z Úžic. Arnošt také od roku 1318 vlastnil Černčice a tak se také nazýval z Černčic. Jeho potomci pak získali Kácov a nazývali se Černčičtí z Kácova. Hroznata někdy kolem roku 1280 založil hrad Talmberk. Po jeho smrti 1286 se majetek rodu rozdělil mezi jeho tři syny Arnošta, Heřmanna a Záviše. Rodový hrad Talmberk dostává Arnošt. Od této doby se Arnošt nazývá také podle nového sídla z Talmberka. Za vlády Václava IV. zde seděl Diviš z Talmberka, jehož spor s Havlem Medken z Waldeka a na Tejnici n.S. vyústil až v obležení a dobití Talmberka.. Diviš byl zajat a uvržen do vězení. Diviš se musel z vězení draze vykoupit. Odchází do Prahy , kde se stává roku 1401 purkrabím pražského hradu. Tou dobou se v kraji velice rozmohl loupeživý způsob života. Nejnebezpečnější byl loupeživý rytíř Racek Kobyla, který oblehl a obsadil Talmberk. Když však Zikmund, bratr Václava IV. vtrhl do Čech, Talmberk dobil a pobořil. Pobořený hrad nechává Diviš opravit a již roku 1414 opět sedí na Talmberku. Od roku 1417 se zde připomíná Divišův syn Oldřich a roku 1437 Hynek z Talmberka. Diviš z Talmberka roku 1418 kupuje Jankov, který Tlmberkové drží až do roku 1702. Roku 1636 kupuje Bedřich z Talmberka od Kateřiny z Lobkovic Ratajské panství. Talmberkům se zde však nevedlo příliš dobře a tak Jan z Talmberka roku 1712 prodává celé panství Václavu Oktaviánovi hraběti z Vchynic a Tetova. Poslední potomek tohoto rodu, František z Talmberka umírá roku 1735 jako poručík pluku v Horosedlicích.


Sporckové

  První člen tohoto rodu, který pocházel z Vestfálska, byl Jan Sporck. Jako žoldnéř katolické ligy se účastnil bitvy na Bílé hoře roku 1620. V období třicetileté války se postupně stal plukovníkem, generálem jízdy a válečným radou císaře Ferdinanda III. Za svou věrnost byl také odměněn. Získal panství Lysá nad Labem, inkolátní právo v Čechách a povýšení do panského stavu. Když umřel, patřili Sporckové k nejzámožnějším rodinám v Čechách. Tou dobou vlastnili Lysou nad Labem, Heřmanův Měštec, Malešice, Konojedy atd. Z jeho synů si získal největší proslulost František Antonín hrabě Sporck / 1662-1738/. Byl výraznou postavou společenského a kulturního života. Svým zájmem o vše pokrokové se dostal do křížku s jezuitským řádem a nakonec byl marně obviněn z kacířství. Rod Sporcků vymřel po meči roku 1928.




veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz