zámek Uhříněves

klik

z Kunvaldu Smiřičtí ze Smiřic z Valdštejna Lichtenštejnové

Hlavní stránka


zámek Uhříněves
  První dochovaná písemná zmínka o zdejší vsi pochází z roku 1233, kdy náležela do majetku kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Podruhé se připomíná v roce 1292, kdy ji až vlastní řád templářů, který zde měl svou komendu / označení pro středověké sídlo rytířského, nebo křížovnického řádu, obsahuje jak část běžnou pro klášter, ale také je opevněná a má charakter hradu /. Po zrušení templářského řádu v roce 1312, připadá Uhříněves Johanitům od Panny Marie na Menším Městě pražském / Malá Strana /. Pravděpodobně Johanité zdejší komendu přestavěli na tvrz, která se pak zmiňuje po husitských bouřích, když ji společně se vsí Uhříněves, Kolovraty, Lipany, Přestavlky, Tehovičky, Voděrady a Zděbrady postoupil císař Zikmund podkomořímu Janovi z Kunvaldu jeho manželce Anně, rozené Kbelské. dochovalá pamětní deska o stavbě zámku Celé panství pak prodávají Janovi synové Jan a Václav v roce 1449 Starému Městu pražskému. Staré město pak Uhříněves vlastní až do roku 1547, kdy mu byla Ferdinandem I. Habsburským zabavena za účast Pražanů na stavovském povstání. Tak se pak Uhříněves dostává roku 1550 do majetku Hanuše Renšpergára z Renšperka a z Držkovic. Po jeho smrti se panství ujímá jeho syn Ferdinand Eusebius, který Uhříněves spolu s Těchovičkami, Kolovraty, Voděrady, Křešicemi a Zdirady, prodává Jaroslavovi Smiřickému ze Smiřic a na Kostelci nad Černými lesy.Jaroslav, ženatý z Kateřinou, rozenou Zajícovou z Hazmburka, pak nechává v Uhříněvsi v roce 1591 vystavět nový renesanční zámek. Stará tvrz tak sloužila již jen pro hospodářské účely. erb manželky stavitele zámku Jaroslava Smiřického, Kateřiny, rozené Zajícové z Házmburka  V roce 1594 dosáhl Jaroslav prohlášení černokosteleckého a uhříněveského panství za fideikomis / nedělitelné panství – žádný pozdější člen rodu jej nemohl rozprodat po částech, spravované nejstarším členem rodu, který byl zároveň povinen hmotně zajistit ostatní členy rodu /. Jaroslav umírá bezdětný roku 1597. Podle pravidel fideikomisního ustanovení se majetku ujímá jeho synovec Zikmund. Posledním mužským vlastníkem panství z tohoto rodu byl Zikmundův nejmladší syn Albrecht Jan. Ten byl jedním z iniciátorů a vůdců defenestrace roku 1618. Téhož roku však onemocněl a zemřel. Jeho smrtí končí vláda mužské linie na kosteleckém panství, neboť poslední mužský potomek Jindřich Jiří byl slabomyslný a tudíž vyloučen z dědického řízení. Zbývaly tedy již jen dvě sestry Markéta Salomena provdaná za Jindřicha Slavatu z Košumberka a Eliška Kateřina provdaná za Otu Jindřicha z Vartemberka. Mezi nimi se rozhořel ostrý spor o nástupnictví, který byl ale nečekaně vyřešen smrtí Elišky, která zahynula při výbuchu prachárny na jičínském zámku, který sama způsobila. Po porážce na Bílé Hoře musí Markéta Solomena uprchnout ze země a kosteleckého panství se zmocňuje počátkem roku 1621 Albrecht z Valdštejna, který se stal poručníkem slabomyslného Jindřicha. A hned roku 1623 odprodal Kostelec spolu s Uhříněvsí, Škvorcem a Křenicemi knížeti Karlovi z Lichtenštejna. Ten pak celé panství téhož roku odkazuje svému synovi knížeti Karlu Eusebiovi z Lichtenštejna. V období třicetileté války, konkrétně v roce 1639 byl zámek v Uhříněvsi vydrancován a vypálen švédským vojskem ale ještě za vlády Karla Eusebia byl znovu opraven. Karel umírá v roce 1656 a panství tak přebírá jeho syn Jan Adam Ondřej. Ten pak nechává v roce 1711 zámek přestavět v barokním slohu. Lichtenštejnové vlastní zámek až do první pozemkové reformy. Tehdy zámek připadl Vysoké škole zemědělské.


Stručná historie majitelů panství



Smiřičtí ze Smiřic


  Dějiny tohoto vladyckého rodu jsou jako houpačka. Když se počátkem 15. století objevili na scéně, neupoutali na sebe téměř žádnou pozornost. Až v 16. století za stavovských bouří se jakoby odnikud vynořuje Albrecht Jan ze Smiřic, který byl jedním z předáku povstalců. Kdyř roku 1618 zemřel, zanechal po sobě obrovské jmění. Problém byl, že jedinými přeživšími potomky rodiny Smiřických byly sestry Markéta, Kateřina a duševně nemocný Jindřich Jiří Smiřický. Po smrti Albrechta se rozpoutal veliký boj o dědictví. Zdálo se že vše zdědí Markéta, prodaná Slavatová, zvláště když Kateřina podlehla depresi a s hořící loučí sestoupila do sklepa jičínského zámku z prachem, kde způsobila výbuch a kde také zahynula. Bohužel pro tento rod Markéta po prohrané bitvě na Bílé Hoře uprchla do zahraničí a tak jediný potomek rodu, který v Čechách zůstal, byl duševně nemocný Jindřich. Markétina odchodu do zahraničí využívá Albrecht z Valdštejna, který byl vzdáleně z touto rodinou spřízněn. Zmocnil se celého majetku a Jindřich Jiří Smiřický umírá roku 1630 jako Valdštejnův zajatec na Hrubé Skále.


z Valdštejna

  Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka.
  Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská.
  Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.


Lichtenštejnové

  Lichtenštejnové patří k nejstarším rodům ve Střední Evropě. Hugo z Lichtenštejna byl poprvé zmiňován již roku 1136. Svůj predikát odvozují od hradu Lichtenštejn jižně od Vídně. Ve 13. století získává Jindřich I. z Lichtenšetjna od Přemysla Otakara II. panství Mikulov a postupem doby se panství rodu na Moravě rozrůstalo. V tomto století se rod rozdělil na tři větve, lichtenštejnskou, rohravskou a petronellskou. Poslední dvě větve v následujícím století vymírají. Lichtenštejnská větev se rozdělila roku 1504 na tři linie steyeggskou – vymřela roku 1548, mikulovskou – vymřela roku 1691 a valtickou, z které pochází dnešní členové rodu Lichtenštejnů. Nejvýznamnější postavou Lichtenštejnů v českých zemích byl Karel z Lichtenštejna / 1569 – 1627 /. Vystudoval českobratrské gymnázium v Ivančicích, záhy však přechází na katolickou víru a snaží se uplatnit na dvoře Rudolfa II. zde však neuspěl a tak se obrací k jeho bratru Matyášovi. V dobách stavovského povstání stál na straně Ferdinanda II. a tak po bitvě na Bílé hoře se stává zemským místodržícím v Čechách. Ferdinand ho také pověřuje vyšetřováním a potrestáním povstalců. On sám získal z konfiskovaného majetku obrovské jmění. Současnou hlavou rodu je kníže Hans Adam II.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz