zámek Žehušice

klik

Hlavní stránka


Žehušičtí z Nestajova Žerotínové z Donína z Valdštejna Thun - Hohensteinové

zámek Žehušice
První písemná zmínka o zdejší vsi je již z roku 1352, kdy zde sedí Vítek ze Žehušic. Až do roku 1430 je zde připomínáno ještě několik zemanů z přídomkem z Žehušic. V roce 1430 je zde připomínán Jan Chotouň z Nestajova, předek rodu Žehušických z Nestajova. Tvrz je zde prvně připomínána roku 1544, kdy ves vlastní Václav Žehušický z Nestajova. Václav na tvrzi sedí až do roku 1546, kdy mu byla ves i z tvrzí odejmuta, za jeho účast na protihabsburském spiknutí. Císař František I. pak roku 1549 prodává Žehušice Karlovi ze Žerotína. Karel zde ale nesedí dlouho a ještě téhož roku ves i s tvrzí prodává Zdeňkovi Meziříčskému z Lomnice. I on zde ale nesedí dlouho a již roku 1564 vše odprodává Bořivojovi z Donína. zámek Žehušice Za vlastnictví tohoto rodu dochází k renesanční přestavbě a rozšíření tvrze. Posledním majitelem z tohoto rodu byl Jindřich z Donína, který panství velice zadlužil a byl nucen jej roku 1598 prodat prostřednictvím zemského soudu Adamovi staršímu z Valdštejna. Za Valdštejnů tvrz ztratila na svém významu a byly v ní umístěny sklady a byty panských úředníků. zámek Žehušice - soukromý archiv V roce 1661 kupuje žehušické panství Michal Osvald Thun-Hohenstein a ten si nechává východně od tvrze vystavět nový raně barokní zámek. V bezprostřední blízkosti nově vystavěného zámku se nacházela obora, která zde stála již v 16. století. Okolí zámku nechává Michal Osvald upravit jako francouzský park. V druhé polovině 18. století za Jana Josefa Thuha byla stará tvrz přebudována na pivovar, ale samotný zámek se větší přestavby dočkal až počátkem 19. století, za Josefa Matyáše Thuna, kdy byl také původně rancouzský park přebudován na krajinářský anglický. Přestavba byla provedena v empírovém slohu a k hlavní budově zámku byly přistaveny jednopodlažní budovy pro služebnictvo, které opticky uzavřely malý dvůr. Tento park plynule přechází v oboru, kde můžeme dodnes obdivovat bílé jeleny, kteří byli dovezeni do Čech roku 1780 z Persie. Hohensteinové vlastnili zámek až do roku 1913. Po roce 1945 zde byla umístěna škola. Dnes / 2011/ je zámek prázdný a pomalu chátrá.



Stručná historie majitelů panství






Žehužičtí z Nestajova

  Byli starou vladyckou rodinou, která byla stejného původu jako Lažanští z Bukové. Rod původně sídlí na Plzeňsku, kde drží dnes již zaniklou ves Nestajov. Žehužičtí drží v průběhu věků např. Žleby a Tupadly, Žehušice, krátce hrad Kumburk, Chotusice, Církvice, Vamberk, Svojanov atd. Posledním mužským členem tohoto rodu byl Hertvík, který umírá roku 1577 a veškerý majetek rodu si tak dělí mezi sebe jeho strýc Jan Chuchelský z Nestajova, vdova Bohunka Zárubová z Hustířan a jeho sestry Magdaléna, Alžběta a Ludmila.




Žerotínové

  Předek pánů ze Zierotína / Žerotína /, byl Blud z Bludova, který byl markrabětem Přerova a připomíná se roku 1213 – 1215. Ve 13. století získávají jeho potomci ves Žerotín, podle které se po další generace nazývají. Postupem času se rod rozrůstá a získává na vážnosti. Roku 1478 byli Žerotínové povýšeni do panského stavu a v 16. století se mnozí z nich stali váženými osobnostmi. Nejvýraznejšími byli Karel starší ze Žerotína / 1564 – 1636 / a Ladislav Velen ze Žerotína.
  Karel vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, evangelické školy ve Štrasburku a Basileji. V letech 1578 – 1587 studoval právo, teologii a jazyky, cestoval po celé Evropě a získal mnoho cenných kontaktů na přední evropské politiky. Roku 1594 se stává členem moravského zemského soudu, postupem času se stal vůdcem stavovské opozice. V roce 1607 při sporu Rudolfa II. s Matiášem se staví na stranu Matyáše. V letech 1608 – 1618 působil na Moravě ve funkci zemského hejtmana. Po bitvě na Bílé hoře mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků nabídnuto, že smí zůstat na svém panství na Moravě. Od roku 1633 žil v Přerově, kde i zemřel. Pochován je v rodinné kryptě v Bludově.
  Ladislav Velen v mládí studoval v Basileji, po svém návratu drží Moravskou Třebovou, kde se obklopoval lékaři, astronomi, alchymisty aj. V době povstání se však postavil do čela moravských stavů a byl zvolen zemským hejtmanem. Po prohrané bitvě na Bílé hoře odchází do Uher a stává se hlavním představitelem české emigrace. Po bělohorských konfiskacích zůstala na Moravě jen jedna odnož Žerotínů a ta byla roku 1706 povýšena císařem Josefem I. do hraběcího stavu. Roku 1802 Žerotínové prodávají Lichtensteinům své poslední velké panství, Velké Losiny a přesouvají se na zámek v Bludově. Poslední mužský potomek rodu Ladislav ze Žerotína umírá roku 1985.
  V současné době polovinu zámku a panství na Bludově vlastní ing. Karel Mornstein-Zierotin, syn Heleny Žerotínové, dcery posledního moravského Žerotína.



Purkrabí z Donína

  Starý panský rod, jehož předkem byl Jindřich z Rostova. Ten byl roku 1152 jmenován dědičným purkrabím na hradě Doníně v Sasku. Od těch dob se páni z Rostova začali nazývat Purkrabí z Donína. Od 13. století se Donínové začali usazovat v Čechách. Jedna větev rodu vlastnila v severních Čechách hrady Grabštejn, Lamberk a Valtinov. Jiná větev držela Vildštejn, Okoř a Benátky nad Jizerou. Z této větve pochází Bedřich, který roku 1512 kupuje dražické panství a přenáší své sídlo z Dražic do Benátek, kde si vystavěl nový zámek na kterém Donínové sídlí až do roku 1620. Jelikož ale byli Donínové velcí přívrženci jednoty bratrské, o svůj majetek po bitvě na Bílé Hoře přicházejí. Obě české věteve rodu vymírají během 17. století. Slezká větev vymírá počátkem století sedmnáctého. Do dnešních časů přežila jen větev slezkoněmecká.


z Valdštejna

  Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka.
  Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská.
  Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.



Thun-Hohensteinové

  Hrabata z Thunu pocházejí z dnešní osady Vigo v jižní části Tyrolska. První zmínka o tomto rodu pochází již z 11. století, ale v českých zemích se začínají zástupci tohoto rodu objevovat až během 16. století a to jen v rámci služeb na habsburském panovnickém dvoře. V 16. století se rod také dělí na tři základní rodové větve – Castell-Thunovskou, Castell-Caldeskou a Castell-Brughierskou. Do Čech se první dostává Kryštof Šimon z Thunu, který je od roku 1615 členem řádu sv. Jana Jeruzalémského, bojuje proti Turkům a později v rámci císařské armády za třicetileté války proti protestantům a byl nejvyšším hofmistrem císaře Ferdinanda III. Roku 1627 obdržel Kryštof Šimon a jeho bratr Jan Cyprián v Čechách inkolát / něco jako dnešní občanství / a tak zde mohli nakupovat majetky. V průběhu roku 1628 kupuje Kryštof panství Blansko, Děčín, Bynov a Šonštejn. Téhož roku předává veškeré majetky v Čechách svému bratrovi a ten se tak stává zakladatelem české větve Thunů. Roku 1629 byl rod za své služby povýšen císařem na hrabata z Thunu-Hohenšteinu. Kryštof Šimin umírá roku 1635, kdy podlehl zranění v bitvě u Nördlingenu. Jeho bratr umírá roku 1631 v Děčíně. Jeho nástupcem se stal jeho syn Jan Zikmund z Thunu a Hohensteinu. Jan Zikmund byl třikráte ženat / 1612 Barbora z Caldes, 1628 Anna Markéta Wolkensteinová z Trosburgu, 1637 Markéta Anna hraběnka Öttingenová z Baldern. Jan Zikmund zemřel roku 1646 v Děčíně a zanechal po sobě dvanáct synů a sedm dcer. V pobělohorských konfiskacích získali Thunové obrovský majetek, který v příštích generacích ještě rozšiřovali např. výhodnými sňatky. Thunové jsou dodnes prokazatelně žijícím rodem.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz