zámek Zlonice

klik

Hlavní stránka


Žirotínové Šlikové Valkounové z Adlaru Kolovratové Vchynští ze Vchynic

děkanský kostel nanebevzetí Panny Marie děkanský kostel nanebevzetí Panny Marie
  První zmínka o vsi je z roku 1318, kdy na zdejším statku seděl vladyka Jaroslav z Libušína. Další zmínka o zdejším zboží je z roku 1343, kdy ves kupují mansionáři / duchovní ustanovení při kostele sv. Víta na Pražském hradě, aby zde každý den zpívali na kůru oficium Panny Marie / povinná denní modlitba římskokatolických řeholníků a kleriků /. Tento sbor založil Karel IV. a dal mu hojné pozemky. Od roku 856 stával ve Zlonicích hrad zvaný Stauf – dnes Štáf, který byl ale za husitských bouří rozmetán žateckými. Na počátku 15. století získávají Zlonice do zástavy od krále Zikmunda Žirotínové. Hrad ale nadále zůstal v majetku koruny. Roku 1535 kupuje Zlonice i s hradem od Albrechta Šlika z Holíče Ondřej Tatek z Kuřího, jehož dcera Anna si roku 1555 vzala Václava Valkouna z Adlaru. Za Valkounů z Adlaru dosáhly Zlonice největšího vzestupu. Roku 1560 zde Václav nechal postavit tvrz, k jejímž základům použil sklepení hradu. Jeho vnuk Bohuchval pak roku 1602 přestavěl rodové sídlo Valkounů na renesanční zámek. Tuto přestavbu připomíná znak Valkounů a letopočet 1602 na nádvoří zámku. Bohuchval se účastnil stavovského povstání na straně stavů a tak byl po porážce stavů na Bílé hoře odsouzen ke ztrátě majetku. Na přímluvu mnoha vlivných mu byl trest změněn na peněžitou pokutu. Posledním Valkounem na Zlonicích byl Václav Jan Vojtěch. Ten se ale tak zadlužil, že byl nucen roku 1707 Zlonice prodat hraběti Norbertovi Leopoldovi Libštejnskému z Kolovrat. Kolovratové Zlonice drží do roku 1721, kdy je kupuje hrabě Filip Vchynský ze Vchynic a Tetova. Za Vchynských zde byl v letech 1727 – 1735 vystavěn nový děkanský kostel nanebevzetí Panny Marie. Filipovi dědici drží Zlonice až do roku 1945. Dnes je zde umístěna lidová škola umění, byty a policie.


zámek Zlonice znak Valkounů z datem přestavby tvrze na zámek zámek Zlonice


Stručná historie majitelů panství




Žirotínové

  Rod Žirotínů je poprvé zmiňován ve 13. století, kdy byl Jan Plichta správcem na vsi Louny. Když byly Louny ustanoveny královským městem, staví Jan Plichta někdy v letech 1230 – 1253 hrad Žirotín ve stejnojmenné vsi a podle něj se pak rod nazývá. Jan Plichta ze Žirotína padl roku 1278 s králem Přemyslem Otakarem II. na Moravském Poli. Jeho syn Habart byl ženatý se Scholastikou ze Šternberka. Habart se podílel na návratu Václava II. zpět do země a v letech 1287 – 1297 zasedal na Zemském soudu. Jeho vnuk Plichta Starší ze Žirotína / 1291 - 1322 / byl již od roku 1310 členem vojska Jana Lucemburského, byl účasten dobití města pražského a roku 1311 korunovaci Jana Lucemburského v svatovítské basilice v Praze za českého krále. Roku 1318 byl pasován Janem Lucemburským na rytíře. Po tomto pasování se účastnil různých rytířských klání v nichž vynikal. Až roku 1322, když táhl z Janem Lucemburským od Rakous, strhla se tu velká bitka v které byl rytíř Plichta zabit. Pochován byl téhož roku v kostele Nejsvětější Trojice v Praze. Posledním mužským potomkem rodu byl Jaroslav Plichta z Žirotína. Ten měl sice syna Jana, ale ten padl roku 1456 v řadách poděbradských bojovníků, kteří se snažili obhájit práva mladého Ladislava Pohrobka. Jaroslav pevně stál po boku Jiřího z Poděbrad a od roku 1452 byl zemským správcem. Zemřel roku 1467 s ním i celý slavný rod Žirotínů.


Šlikové

  Šlikové byli chebskou měšťanskou rodinou, o jejíž existenci se až do začátku 15. století téměř nevědělo. Teprve až za Kašpara Šlika, který byl od roku 1416 ve službách Zikmunda Lucemburského se osu tohoto rodu začal obracet k lepšímu. Kašpar se po boku Zikmunda účastní důležitých jednání a postupně se stává roku 1427 protokolář, 1432 vícekancléř a roku 1433 říšsko německý kancléř. Roku 1435 získává Falknov / dnes Sokolov / a roku 1437 se výhodně oženil z Anežkou dcerou olešnického vévody Konráda III. Kašpar se také stal držitelem velkého počtu statků, dvorů a lén, které dostával od císaře Zikmunda za neustálé peněžní půjčky, kterých neměl Zikmund nikdy dost. Kašparovy statky byly rozptýleny na Chebsku, Porýní, Itálii atd. Některé výhodně prodával dál a z ostatních vytvořil úctyhodný rodový majetek. Vrcholem jeho kariéry bylo povýšení roku 1437 na říšského hraběte z Bassana. Kašpar Šlik umírá roku 1449 a zanechává po sobě úctyhodný majetek. Dalším významným mezníkem pro rod byl rok 1512, když byla na jáchymovském panství Štěpána Šlika z Holíče nalezena stříbronosná žíla a roku 1516 se začalo z těžbou. Štěpán dostal roku 1519 povolení od zemského sněmu k ražbě stříbrných tolarů. Štěpán umírá roku 1526. Pro neustálé neshody s králem Ferdinandem I. byli Šlikové roku 1547 odsouzeni ke ztrátě jáchymovských stříbrných dolů a s nimi i ke ztrátě celého loketského kraje. Tento Ferdinandův krok přivádí okamžitě celý rod na stranu stavovské opozice. Jáchym Ondřej Šlik se stává jedním z hlavních vůdců povstání, roku 1611 se postavil proti přijetí Ferdinanda II. za českého krále a sám prosazoval volbu saského kurfiřta / říšský kníže / Jana Jiřího I. Po Bílé hoře byl Jáchym zatčen a společně s dalšími českými pány 21. června roku 1621 popraven. Do dějin se zapsal i Jindřich Šlik, který se také účastnil stavovského povstání. Byl jedním z velitelů stavovského vojska. V bitvě na Bílé hoře velel pluku Moravanů, který padl do jednoho. Jindřich byl zajat a roku 1621, aby si zachránil život vstupuje do císařské armády. Pod velením Albrechta z Valdštejna se účastní bojů za třicetileté války, kde získal řadu vysokých funkcí. Po zavraždění Valdštejna roku 1634 v Chebu obdržel část jeho majetku. Byl přijat za říšského hraběte, získává např. Planou, Kopidlno, Kunštát atd. Potomci kunštátské větve rodu žijí v Čechách dodnes.


Valkounové z Adlaru

  První zmínka o rodu pánů z Adlaru je z počátku 14. století, kdy se zmiňuje Plichta z Adlaru. Plichta z Adlaru byl potomkem Plichtů z Žirotína, proto pak páni z Adlaru užívali i stejného erbu jako Žirotínové. V průběhu staletí vlastnili statky v Čechách i na Moravě. V průběhu 15. století se rod dělí na dvě větve – Valkouny z Adlaru a Osovské z Adlaru. Osovská větev, které vlastní Osov na Podbrdsku vymírá koncem 16. století. Valounové z Adlaru drží postupně Obořiště, Červený Hrádek u Sedlčan, Zlonice, Tmáň atd. V dobách husitských bouří stojí členové rodu na obou stranách konfliktu. Stavebně se Valkouni z Adlaru nejvíce zasloužili o ves Zlonice, kde si zbudovali nové rodové sídlo. Nejdříve zde nechal Václav Valkoun obnovit starou gotickou tvrz a pak jeho syn Bohuchval, který zboží převzal roku 1601 přestavěl tvrz na renesanční zámek. Přestavbu dodnes připomíná znak Valkounů s letopočtem 1602, který se nachází na nádvoří. Bohuchval se stal i fundátorem / zakladatelem /zdejšího chrámu, kterému roku 1653 daroval vsi Chrzín a Uhy s poplužním dvorem. Posledním Valkounem na Zlonicích, kterým i zároveň roku 1722 vymírá celý rod byl Václav Jan Vojtěch. Václav ještě před svou smrtí vymohl Zlonicím městská práva a roku 1701 byl povýšen do panského stavu.

Kolowratové z Kolowrat

  Nejstarším známým předkem Kolowratů byl Albrecht z Kolowrat, žijící kolem roku 1347. Z jejich erbu se dá usuzovat, že se odštěpili od velkého rodu Janoviců. Albrechtovi potomci, rod dále štěpili a zakládali samostatné odnože, které se nazývaly podle svých rodových sídel. Podle hradu Libštejnu to byli - Libštejnští z Kolowrat, podle hradu Kornhauz/dnes Mšec/ - Kornhauzští z Kolowrat, podle vsi Žehrovice – Žehrovští z Kolowrat, podle tvrze Bezdružic – Bezdružičtí z Kolowrat, podle hradu Nový hrad / dnes Nové hrady / - Novohradští z Kolowrat, podle panství Mašťova – Mašťovští z Kolowrat a konečně podle hradu Krakovec – Krakovští z Kolowrat. V 15. století byli Kolowratové jedním z nejrozšířenějších rodů v Čechách. Dnešních časů se však dožila jen větev Krakovských z Kolowrat. Ostatní větve v průběhu staletí vymírají. Při událostech na Bílé hoře stojí Kolowratové jak na straně českých stavů, tak i na straně katolíků. Např. Václav Mašťovský za svou podporu stavů přichází o polovinu svého majetku, zatímco Albrecht Libštejnský za podporu katolíků výhodně kupuje rychnovské panství. Mezi významné osobnosti Kolowratů patří např. poslední člen libštejnské větve František Antonín, první ministerský předseda Rakouského císařství, ve své době protivník Metternichův. Další významná osobnost pocházela z Krakovské větve, byl jí Norbert Leopold, který se stal kancléřem a důvěrníkem Marie Terezie. Z březnické větve pochází Jan Nepomuk Karel, který byl známý svou dobrosrdečností k prostým lidem a kterého ve svém díle Podhorská vesnice zvěčnila Božena Němcová jako hraběte Březenského. Po roce 1945 byl majetek společně s rychnovským panstvím Kolowratům zabaven. V roce 1948 se Kryštof Kolowrat účastnil protikomunistické demonstrace, byl uvězněn a pak umístěn k pomocným technickým praporům. V roce 1968 emigruje do Rakouska i s celou svojí rodinou. Po roce 1989 byl potomkům rodu navrácen zámek v Rychnově nad Kněžnou.
Kinští

Kinští - Vchynští

  Kinští se až do začátku třicetileté války psávali Vchynští ze Vchynic, podle vsi nedaleko Lovosic. Prvním předkem tohoto rodu byl Bohuslav z Žernostek, který první držel prokazatelně tuto vesnici. Rod se zde dělí na mnoho větví, ale jediná která nevymírá, je ta jež drží Vchynice. Dnešní Kinští jsou potomky Jana Dlaska, který držel právě Vchynice. Jan Dlask měl tři syny, Jiříka, Václava a Kryštofa, z nichž každý založil vlastní větev rodu.
  Jiřík kupuje kolem roku 1560 Drasty a zakládá tak drastskou větev, která po bitvě na Bílé hoře přichází o svůj majetek.Tato větev koncem 17. století vymírá.
  Kryštof zakládá nizozemskou větev a zcela se odtrhl od rodu. Jeho potomek, Buriam je předek všech Vchynských v Belgii. I když se jeho potomci snažili udržovat styky s českou katolickou větví, tato je odmítla, protože byli protestanti.
  Jedinou pokračující větví je tak ta založená Václavem. Držel Černoc, Keblany a Petrovice. Roku 1542 byl zavražděn a správy majetku se ujímá jeho syn Radslav. Ten rozšiřuje rodový majetek, získává např. Benešov, Bystřici, Kamenici atd. Stává se dvorním hofmistrem a na základě zfalšovaných dokumentů je roku 1611 povýšen do panského stavu. Umírá bezdětný a svůj majetek odkazuje svým synovcům.
  Jeho bratr Jan drží Chřenice, Jeneč, Kunratice a Zásmuky. 1576 se stává purkrabím na Karlštejně. Dopouští se však urážky císaře Rudolfa II a v soudním sporu mu jde o život. Trestu se však nedožil. Umírá roku 1590.
   Jan měl šest dcer a šest synů. Rudolf byl zabit roku 1597, Jan padl roku 1599, Radslav byl po bitvě na Bílé hoře odsouzen k smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí, Oldřich zemřel bezdětný, Vilém roku 1628 získává hraběcí titul, ale roku 1634 je zavražděn v Chebu jako přívrženec Albrechta z Valdštejna. Jediná pokračující větev je tak od posledního Janova syna Václava, který byl plně loajální s Habsburky. Kinští se stávají nejdříve říšskými hrabaty a v 18. století říšskými knížaty. Postupně pak tento rod zastával nejvyšší politické posty ve správě Českého království i celé Habsburské monarchie. Získávají např. Choceň, Rataje, Sloup, Chlumec nad Cidlinou, Kolín atd. Známým se stal jejich chov kladrubských koní, proslulých na většině panovnických dvorech minulosti i současnosti. Počátkem 18. století se rod dělí na Chlumeckou a Knížecí větev, která se dále dělila na Choceňskou, Kosteleckou a Peruckou. V 19. století Kinští podporovali národní obrození a přispěli ke vzniku matice české.V současné době se o svá práva hlásí potomek tohoto rodu, jedenáctý kníže z Vchynic a Tetova, František Oldřich Kinský.


veškeré vaše názory a připomínky k těmto stránkám prosím pište na můj e-mail: danieldzurny@seznam.cz